BUĎME PRO DĚTI PŘÍKLADEM

Aneb Jak spolupráce rodičů se školou obohatí všechny a nejvíc děti. Proč s dětmi sdílet svou práci a co jim to může přinést. Lenka Menšíková se dělí o své zkušenosti z pohledu rodiče spolupracujícího se školou (ZŠ Janovice).

„Už zase se hrabou v hlíně, já to nechápu. Podívej, jak vypadají!“ Ujely mi jednou nervy, když jsem viděla své děti (ještě ve školkovém věku) opět celé od bláta. Ti dva nevynechali jedinou příležitost, aby byli celí špinaví. Většinou mě baví je pozorovat, ale jsou chvíle… no, chápete mě, ne? Soused se na mě podíval a s úsměvem konstatoval: „A ty se divíš? Co děláš každou volnou chvíli???“ No, ano, miluji zahradu, květiny, byliny a kontakt s nimi mě naplňuje klidem a radostí. A děti se učí od nás, dospělých, jak jinak. Jen tento úhel pohledu mě prostě nenapadl. Děti se učí z velké části do určitého věku pozorováním nás, rodičů. Dělají to přirozeně, s chutí a radostí. A tak si říkám, proč toho nevyužít dál, i v době, kdy děti začnou chodit do školy?

Mám práci, která mě baví. Vybrala jsem si ji sama. A protože je její součástí také práce s lidmi a lektorování, napadlo mě, že by bylo hezké ukázat svou práci dětem ve škole. Prozatím těm malým, na prvním stupni, které jsou nadšené a dychtivé po vědění a nových informacích. Chtěla jsem jim předvést zajímavé a věřím i důležité informace hravou a tvořivou formou. Zasadit do kontextu i nových souvislostí to, co mnozí znají. A poté totéž, ale v pozměněné, věku uzpůsobené formě ukázat i dětem starším. To pro mě znamenalo jinou přípravu, zamyšlení i vcítění se do jejich kůže, abych dokázala udržet jejich pozornost. Chtěla jsem i tyto starší děti zaujmout, přála jsem si, aby si z mého povídání něco do života odnesly.

Naše škola není velká a je rodičům a komunikaci otevřená. Umožňuje vzájemnou diskuzi mezi rodiči a učiteli, naslouchá názorům rodičů a spolupracuje na společných projektech. Má zkušenost je teprve krátká, mé děti nastupují do druhé a třetí třídy, ale vnímám naši školu jako rovnocenného partnera, ne jako uzavřenou instituci. Velmi[ si vážím toho, že učitelé respektují můj názor (a já respektuji jejich), že jsou vnímaví k mým podnětům a pracují i s mými nápady.

A samozřejmě  nejsem jediná, kdo měl a má příležitost postavit se před děti a ukázat dětem svou práci. Ukázat jim informace, které ve škole získávají, v reálných souvislostech a dát jim nový smysl. Dát jim do ruky odpověď na častou otázku: „Proč se zrovna TOHLE musíme učit, k čemu mi to bude?!“ Propojit jim jednou tématikou více předmětů, protože život není matematika nebo fyzika v izolované podobě, není jen český jazyk či zeměpis. Když tuto informaci získají děti i od nás, rodičů, kteří mají chuť sdílet svou práci, a ta je navíc baví, pak lze vytvořit velmi inspirativní prostředí, na které dobrý učitel dokáže vhodně navázat. Právě v tom vězí kouzlo. Při dobré spolupráci učitele a rodiče (nebo jiného zajímavého hosta) lze z přednášky mnohé vytěžit. Můžeme ukázat dětem, proč se dané téma učí, podpořit jejich zájem o probíranou látku a jejich motivaci se učit. Je tak velký rozdíl v tom, když se učíte věci proto, abyste je uměli k prověrce nebo proto, že znáte smysl toho, proč se danou látku učíte a k čemu vám to může být, a to platí v jakémkoliv věku. Děti jsou jako houby, nasávají informace, které je zajímají, dokáží jich vstřebat neuvěřitelné množství. Ale často jen když je baví nebo v tom vidí smysl.

A jak taková spolupráce školy a rodičů může vypadat? Tak například naše paní učitelky umožnily mým dětem předstoupit před třídu s prezentací zajímavých faktů z dovolené na ostrově sopečného původu. Nebo stačila jen krátká zpráva paní učitelce a mohly se podělit se svými spolužáky o setkání s ornitologem, jehož vyprávění a ukázky živých ptáků a ptáčat ve volné přírodě fascinovaně sledovaly. A také se paní učitelka nechala inspirovat doporučením na krásný dokument o spisovatelce a malířce Daisy Mrázkové, s jejíž knihami děti ve škole pracují. A nejen to, děti si po shlédnutí dokumentu zkoušely malířské techniky, které Daisy Mrázková používá. Věřím, že i vy byste našli možnost, jak s vaší školou spolupracovat.

Shrňme si nyní možné dopady spolupráce rodiče s učiteli a školou:

  • propojením učiva s praxí dáte dobrý příklad dětem;  
  • zejména malé děti jsou nadšené z vaší účasti ve škole, stáváte se jejich vzorem a umožňujete vyzkoušet si učivo v praxi;
  • posilujete jejich sebevědomí a potažmo i pozici v kolektivu (děti zejména v mladším věku jsou pyšné na své rodiče, a pokud rodič vystoupí před třídou, ukáže něco zajímavého, stane se pro děti oporou);
  • druhotným dopadem může být i ztráta ostychu dětí vystoupit před publikem (opět patrné zejména u mladších dětí – vidí-li svého rodiče zaujatě a poutavě povídat před třídou, může to být impulz zkusit to také);
  • dáte dětem informace v jiných souvislostech, které ve škole běžně nezískají –  dáte do souvislosti učivo s praxí;
  • ukážete dětem, že škola je partner (boříte zažitý a nezdravý strach z autorit);
  • posílíte v dětech hodnoty jako sounáležitost a podpora;
  • umožníte dětem i jiný způsob vnímání informací (některé děti více vnímají informace poslechově, jiné potřebují zapojit i jiné smysly, umožníte vyzkoušení v praxi apod.)
  • …a určitě najdete další.

A tak, milí rodiče, máte-li svou práci rádi, podělte se o ni. Pojďme dětem příkladem, buďme jim vzorem. Dejme smysl jejich učení a podpořme jejich vnitřní motivaci pro další objevování a rozvoj. Zamysleme se nad tím, co právě probírají nebo co již znají a zkusme jim tyto informace zasadit do smysluplného celku – naší práce – a umožnit jim pohled “za obzor”. Zajímejme se o jejich vzdělání nejen otázkami, jaké mají známky. Zaměňme otázky typu: “Co bylo dnes ve škole?”, na které následuje odpověď typu: “Dobrýýý”,  za otázky vybízející k diskuzi a zamyšlení. Hledejme, co děti ve škole baví a tato témata rozvíjejme. Zkusme být ve vztahu se školou proaktivní, nikoliv jen reaktivní. Jak? Například:

  • navrhněme sami učitelům svou pomoc;
  • inspirujme je nápadem, zajímavými informacemi i zkušenostmi;
  • nechme děti sdílet vlastní zážitky (můžete o nich učitele informovat a on již sám s dětmi na dané téma diskutuje).

Spolupracujme s učiteli, kteří o to stojí. A těch právě v dnešní době díky bohu přibývá. Sdílejme nejen doma, ale i ve škole, protože co vy víte, kolik dětí zaujmete, motivujete a  inspirujete?

Stejně tak by bylo příjemné, kdyby i učitelé (nejen ve školce) oslovili rodiče, protože mnoho z nás, rodičů, nemá v první chvíli odvahu přijít s nápadem přednášet něco dětem, podělit se o své vědomosti a zkušenosti, či něco poradit. Třídní učitel povětšinou ví, čím jsou rodiče „jeho“ dětí. Často dokáží odhadnout, zda by rodič byl ochoten před děti předstoupit. Může na přípravě spolupracovat, dát rodiči tipy a rady, co by děti zaujalo a proč, jak správně přednášku načasovat, aby dobře zapadla do probírané látky. A věřte, nemusí se jednat jen o práci policie nebo zubní hygienistky, i běžné, na první pohled méně atraktivní zaměstnání může být zajímavé. Důležité je, aby vše bylo úměrné věku dětí,  ideálně obsahovalo i probírané či probrané učivo a samozřejmě sdělení (tedy spíše v rovině mimoslovní), že práce nás může bavit.

Pokud máte děti školního věku, přemýšlejte, co je osobně by bavilo, o čem si s nimi povídáte, co je na vaší práci zajímá. Tak koncipujte svou hodinu a věřte, váš úspěch bude jistě zaručen! A nezapomeňte si to užívat, stojí to za to!

Co lze dětem třeba nabídnout? Věřte, že téměř cokoliv – zkusme jen pár příkladů na ukázku. Děti na druhém stupni naší školy mohly pod mikroskopem pozorovat podvodní svět v makroměřítku s tatínkem z povodí řeky Odry, já jsem umožnila dětem nahlédnout do chemické laboratoře a pochopit rozdíly mezi rostlinnými oleji a destilovanými esenciálních olejů a jejich vznik a vlastnosti. Na dětský den měly možnost děti ve 2. třídě vyzkoušet, jaké to je vést kavárnu a obsluhovat v ní své nejbližší, anebo si malí nečtenáři poslechli pohádku v italštině a zkoušely pochopit, o jaký příběh se jedná. Určitě si dokážu představit povídání o vzniku nového oblečení v chráněné dílně a mnoho dalších povolání. A zkusme přestat vymýšlet argumenty, proč že to tentokrát nejde, protože, milí rodiče, i tento postoj je pro děti vzorem! Půjdete do toho se mnou? Držím palce a těším se na vaše zkušenosti! Přeji vám, ať jsou stejně dobré, jako ty naše.

Lenka Menšíková, majitelka studia přírodní péče RosMarina, lektorka, a také máma dvou dětí v ZŠ Janovice.


Tento článek vznikl díky podpoře Ministerstva životního prostředí. Materiál nemusí vyjadřovat názor MŽP.

UČÍME se VENKU. Spojujeme učitele, rodiče i odborníky. Podporujeme hru a učení venku jako předpoklad zdravého rozvoje dětí. Seznamte se s týmem tady>> nebo nahlédněte PROČ učit venku>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů