Velmi často dostáváme otázku, jak učit ve městě? Kam vyrážet, když jsou kolem nás jen ulice, silnice, občas park? S radostí přinášíme rozhovor s úžasnou zkušenou venkovní učitelkou Veronikou Tomanovou, která má školu uprostřed velkoměsta. Přesto jsou venku častěji, než ty školy, které mají zahradu či les přímo u školy. Setkání s Veronikou pro nás bylo ohromnou inspirací, co vše je možné, pokud má učitel sebevědomí prosadit svůj styl výuky a ukázat okolí, přínosy i co vše děti získají a dokáží.
Pohodlně se usaďte, připravte si čaj či kávu, udělejte si chvilku pro sebe a nechte se inspirovat příběhem Veroniky.
Do školy jsem se vrátila po rodičovské, kdy jsem se svými dětmi trávila většinu dne venku. Neuměla jsem si představit, že se v práci zavřu s dětmi ve třídě a nebudu mít kontakt s přírodou. V pravou chvíli jsem narazila na iniciativu Učíme se venku a zkoušela vaše nápady se svými dětmi. Pak přišel váš online kurz Nastartuj cestu ven a bylo jasné, jak výuku po návratu pojmu. Vlastně venku učím kvůli sobě, ale myslím, že to vyhovuje i dětem. Aspoň podle zpětných vazeb tak mohu usuzovat.
Uprostřed velkého města se dá dělat mnoho věcí. Parky a zeleň jsou na každém kroku a nám často mnohdy stačí kousek asfaltu na kreslení křídou. Naopak mám pocit, že ve městě člověk narazí na přírodu snadněji, respektive je mnohem rozmanitější.
Je to opravdu tak, původně jsem se po rodičovské vůbec do školství nechystala vrátit. Měla jsem jiné možnosti, ale Učíme se venku byl ten správný impuls ve správný čas a usnadnilo mi rozhodování.
Ze začátku jsem postupovala opatrně, mapováním okolí školy, protože jsem byla ve škole nová. Nejdříve jsme venku dělali jen drobné aktivity dvakrát týdně. Protahovalo se to na celé vyučovací bloky (ve škole máme to štěstí, že neučíme v klasických 45minutových hodinách, ale máme 90minutové bloky) a realizované dlouhodobější aktivity. Pak jsem získala jistotu a zařadila celodenní výpravy. Tak říkáme našim výletům po Praze. Každý týden vyberu jinou lokalitu, kam vyjedeme. Jezdíme vlakem, metrem, lodí, tramvají… Jezdíme téměř v každém počasí. Děti s výpravami počítají a těší se na ně. K výpravám jsme postupně zařadili i výlety na kolech a koloběžkách. Přeci se nebudeme učit dopravní výchovu zavření ve třídě. Vezmeme prostě koloběžky a jedeme zjišťovat, jak je to s dopravní situací v okolí školy. Zařazujeme týdny „chodím/jezdím“ do školy jinak než autem a děláme si evidenci, kolikrát se nám to podařilo.
Výuku venku mi většinou “bojkotují” rodiče, kteří mají obavy o zdraví svých dětí a myslí si, že venku “nic” neděláme. Stává se, že si raději děti nechají doma. Proto jsme začaly pro tyto děti, které s námi z těchto důvodů nevyrazí, schovávat na místě naší výpravy “poklad s úkoly”, který přímo na místě připraví ostatní děti. Po návratu do školy chybějící dostanou od ostatních dětí instrukce, co jim na místě připravily, a ty mají možnost se na stejné místo vypravit jindy.
Tím, že chodíme pokaždé na jiné místo, tak opravdu hlavně zkoumáme novou lokalitu, poznáváme stromy, ochutnáváme jedlé rostliny, pracujeme s mapou, případně hledáme ukryté kešky. Děti si ale hlavně užívají objevování a volnou hru venku. V zimě naopak venku sáňkujeme a celou zimu chodíme bruslit. Pravidelně chodíme ven cvičit, v podstatě celoročně. Raději si házíme míčem venku než v tělocvičně. Venku se dá skvěle dělat gymnastika a atletika, děti milují různé přeskakování překážek. Není to úplně parkour, ale říkáme tomu tak.
Rádi venku vyvozujeme nové úlohy z Hejného matematiky. Když jsme dělali autobus, namalovali jsme si křídami trasu autobusu na chodník a děti jezdily autobusem. Podobně jsme vyvozovali většinu druhů úloh. Nedílnou součástí jsou výtvarné aktivity, ať už je to land art, malování blátem či vodou, různé pokusy s ledem, s jedlou sodou, měření, vážení, odhady. Také máme malé záhonky a pěstujeme zeleninu, experimentujeme s klíčením žaludů, kaštanů microgreens atp.
Dětem přináší nové podněty, praktické “osahání” přírodnin a témat, která venku probíráme. Hlavní je ale to, že děti objevování baví a jsou motivované. Učiteli to přináší spoustu benefitů v podobě praktické výuky, nemusí si hledat složitě obrázky, ale prostě “strom” ukáže venku. Také ho nabíjí, když vidí zájem a nadšení dětí. Sám objevuje nová místa a zažívá fascinaci přírodou.
U rodičů je to trošku komplikované, bohužel příliš nechápou benefity. Z počátku vidí v učení venku jen komplikace – špinavé oblečení, nemocné děti (což je jejich pohled, realita je úplně jiná). Nespatřují v něm smysl, myslí si, že se venku děti nic nenaučí a mnoho dalšího. Je na učiteli, aby je přesvědčil, alespoň v počátcích, protože později je přesvědčí samy děti nadšeným vyprávěním toho, co zažily. Hodně pomáhá fotodokumentace, kdy rodiče mohou vidět, jaké různorodé aktivity venku podnikáme. A ve škole se u nás děje zajímavá věc. Tím, že jsme pravidelně začali chodit ven, i ostatní učitelé zjistili, že je to také cesta a postupně se k nám přidávají.
Děkuju, no já asi prostě jen vždycky jdu za tím, čemu věřím, a dokud to není tak, jak chci, tak se nevzdám.
Určitě ujištění, že to mají zkusit. Nemusí chodit ven jen na environmentální programy, ale mohou jít i sami s dětmi. Do začátku zásobárna nápadů, co lze s dětmi dělat venku. Mně osobně pomáhá i sdílení na Facebooku, myšleno, že vždy sdílíte aktivity, které je možné dělat venku právě v tom daném čase. Myslím, že pomocí je i to, když už je na škole někdo, kdo ven chodí a inspiruje k učení venku. Mnoho učitelů ocení i impuls v podobě školení, kde získají inspiraci.
Vzhledem k tomu, že jsme v centru Karlína, chybí mi větší zahrada, kam by se dalo vyběhnout jen třeba na půl hodiny. My máme zahradu malinkou, kterou navíc sdílíme se školkou a jsme limitováni tím, že se na ní musíme střídat. Nějaké klidné místo, kam by se děti natáhly s knihou, protože nejbližší okolí není moc uzpůsobeno k válení v trávě. Jinak mi asi nic nechybí.
Nejvíc nás to baví na místech, která už známe a můžeme tam bez obav pobíhat. Máme jedno nej místo, kde je potok, stromy, louka prostě všechno. Taky máme rádi sady v době, kdy dozrává ovoce. Tam je to nejlepší.
Bylo to těžké a pořád s tím vnitřně bojuju, jestli to vlastně není málo. Jestli bych přeci jen neměla mít připravený nějaký vzdělávací pracovní list, neměla sypat jednu aktivitu za druhou… Pak ale vidím, že jsou nejvíc šťastné, když jen tak jsou a volnou hru jim dopřeju. Mám vždy jen pár aktivit. Prokládáme to jen běhání, máčením se v potoce, stavěním hrází, házením kamenů a vším, co je vlastně úplně normální prožívat v dětství.
Inspiraci dobíjím právě venku v přírodě, pomáhá mi slunce a zeleň. V poslední době mě zaujala kniha “Na ovoce”, kde jsou popsány procházky po pražských sadech. Tam čerpám náměty na lokality, kam se vydáme. Ráda děti beru na místa, kde to znám, a vím, co tam najdu. Pak hledám nápady na vašem webu, Facebooku a v příručkách, které jste vydali. Většinou ale improvizuju podle toho, co na místě objevíme, a je pro děti zajímavé.
Děkujeme nejen za rozhovor, ale i za vše co děláš s dětmi venku. Je to výjimečné a jsme hrdí, že učitel jako jsi ty, je součást komunity učení venku a mění vzdělávání v ČR. Díky! Za celé Učíme se venku, Justina
Fotky v článku jsou z archivu Veroniky Tomanové
Spolupracuji na tvorbě webů: