JAK SE UČÍ VENKU V NORSKU?

Jednou z oblastí, kde má učení venku dlouhou tradici, je Skandinávie. Co se týče vzdělávání, jsou severské státy celkově považovány za určité vzory – a toto myslím může platit právě i v otázce venkovního učení.
Jak to funguje právě v Norsku? Proč zdejší učitelé učí rádi venku? Co jim to přináší? A čím nás mohou inspirovat? Začtěte se do jejich upřímných výpovědí.

Autorka článku: Tereza Boháčová

Od podzimu 2017 jsem strávila bezmála rok na studijním pobytu v severním Norsku a právě na zdejší přístup k učení venku byl zaměřen můj diplomový výzkumný projekt [3]. Jeho součástí byly rozhovory s místními pedagogy (respektive pedagožkami, protože mužů učí na základních školách poskrovnu a žádného se mi k rozhovoru přemluvit nepodařilo). Respondentky ze základních škol v okrese Bodø v rozhovorech upřímnými slovy shrnuly, co může učiteli a jeho žákům výuka venku přinést. A protože to, co jsem se dozvěděla, bylo velmi inspirující, ráda bych se o některé myšlenky podělila.

Na úvod je potřeba zmínit, že Norové mají obecně k pobytu venku blízký vztah. Není se čemu divit – na většině rozlehlého norského území se rozkládá krásná a rozmanitá divoká příroda, lákající k výletům. Většina Norů tak tráví víkendy nebo i odpoledne po práci venku. Mají pro to i speciální slovo: friluftsliv znamená ve volném překladu „život na čerstvém vzduchu“.

Aktivní postoj k pobytu venku pak funguje i na norských školách. Časté jsou různé školní výlety, je také docela běžnou praxí, že se žáci v okolí školy přesouvají na kolech – třeba na pravidelné plavání v rámci tělocviku. Alespoň z toho, co jsem zjistila v okrese Bodø, se zdá, že venku jsou žáci i během přestávek. Ve většině škol mají možnost (a v některých dokonce povinnost) trávit volný čas mezi vyučováním venku, v areálu školy. Mnoho škol má na školním pozemku různé přírodní prolézačky nebo i kousek lesa – spíše než vybetonovaná hřiště. Roční období ani počasí nehraje roli. Pravidelně jsem v zimě sledovala žáky Hunstad barneskole, jak o přestávce na hrbolatém plácku před školou hrají fotbal. Nejdřív v rozšlapané sněhové břečce, potom břečka zmrzla. V terénu, kam bych se odvážila vkročit jen velmi opatrně, vypadali snad ještě spokojenější než dříve.

Uteskole, venkovní škola

Samostatnou kapitolou je výuka venku. Norové ji nazývají uteskole, tedy venkovní škola. Obdobný koncept je ve Skandinávii rozšířený. Uteskole je metoda, jak pracovat se školními vzdělávacími plány – části každodenního života ve škole se přesouvají z učebny ven.

Základní rysy uteskole shrnují skandinávští odborníci takto: Uteskole je většinou v rozvrhu zařazena pravidelně (často jeden den týdně), nejde tedy pouze o výjimečně se vyskytující akce. Výuka je vedena přímo učitelem, ne specializovanými instruktory. Obsah výuky je silně vázán na kurikulum a školní osnovy, což lze vnímat jako kontrast k „tradičnímu“ zaměření výchovy v přírodě na otázky environmentální, osobnostní a spojené se zdravím. Uteskole se většinou odehrává v blízkosti školy, na místech dosažitelných pěšky nebo na kole. V rámci uteskole je možné vyučovat všechny školní předměty, přístup je často interdisciplinární. [1, 3]

A co podle norských učitelů učení venku žákům přináší?

Venku je především mnohem snazší udělat výuku praktickou a umožnit dětem získat přímou zkušenost s předmětem výuky. Nejsnadnější je to samozřejmě v přírodních vědách. „Pokud mluvíte například o houbách, o tom, jaké jsou druhy hub, jaká je jejich stavba a jak vypadají… Samozřejmě, že jim mohu ukázat nějaká videa, můžu kreslit, můžu vykládat a můžou si o tom přečíst, ale… Je mnohem lepší, pokud můžete jít ven, do lesa, a tam můžou hledat různé druhy hub. Rozříznout je… však víte. Takže to žáky zapojí úplně jiným způsobem a bude se jim to líbit. Myslím, že se naučí mnohem víc,“ popisuje učitelka sedmého ročníku Elisabeth. Děti mohou například snáze pochopit, jak funguje příliv a odliv na moři, jak se mění počasí nebo třeba lépe uchopit témata z geologie. „Ne, neučíme se o kamenech uvnitř,“ upozorňuje se smíchem Berit, která učí páťáky.

Ale i v jiných předmětech učitelky oceňují názornost venkovní výuky: Žáci mohou třeba při výuce jazyků pojmenovávat, co kolem sebe vidí, díky vlastním zážitkům získat inspiraci pro psaní, kreslení, skládání písní… V matematice třeba sbírat, třídit a počítat přírodniny. Podle respondentek je díky tomu učení venku kvalitnější, děti si snáze věci zapamatují. Důležitou roli v tom hraje zapojení smyslů, které při běžné výuce v učebně nejsou tak často aktivovány. „Je důležité nechat je vyzkoušet si, dotknout se, čichnout si. Protože vím, že výzkumy ukazují, že zrovna čich může být důležitý,“ zdůrazňuje jedna z učitelek. „Čím víc smyslů využívají, tím lépe jim vědomosti jakoby utkví v paměti,“ dodává jiná.

Základní dětská potřeba

Možná nejčastěji bylo ale mezi výhodami učení venku zmiňováno ještě něco jiného: pohyb. „Že mají studenti možnost být během dne aktivní,“ zdůrazňuje Grethe. „Nesedět potichu na židli. Děti jsou zrozeny k tomu být aktivní.“ Podobně se vyjadřují i ostatní učitelky: „Jsou stvořeni k tomu se hýbat, používat své tělo, a potřebují to dělat.“ Zdá se, že norští učitelé považují pohyb za základní dětskou potřebu, kterou je během školního dne potřeba naplňovat. Kromě toho je ale pohyb vnímán i jako prostředek k lepšímu učení. Jak shrnuje Ingrid: „Myslím, že je to (vzdělávání v přírodě) dobré pro celek. Ano, vaše hlava a vaše tělo. … A je snazší si vše zapamatovat. Protože při učení využíváte vaše tělo. Takže myslím, že když jdeme ven, je důležité dělat věci, u kterých nejde jen o to sedět venku a něco dělat, ale je důležité, aby používali svoje ruce, svoje nohy a hlavy… najednou.“

Pohyb potřebují všechny děti. Ale zatímco některé dokáží během vyučování ve třídě klidně sedět a pracovat, pro jiné je to obzvlášť obtížné. „Žáci jsou různí,“ dělí se o svůj pohled Elisabeth, „pro některé je celkem ok, a naučí se hodně, když jenom poslouchají můj výklad. Někteří preferují čtení a pro některé… – někteří prostě potřebují jít ven a něco dělat.“

„Vidím ty děti, které jsou nejvíc znuděné když jsme ve třídě – jak se rozzáří, když se dostaneme ven,“ říká učitelka prvního ročníku Hilde. „Je prokázáno, že především ty děti, které se ve třídě nejvíc nudí, začnou být k učení vlastně velmi… otevřené. Když jsou venku.“

Jedním ze základních principů norského vzdělávání je, že žáci mohou dosáhnout vzdělávacích cílů různými cestami. Vyučování musí reflektovat různorodost dětí, využívat rozmanité metody a poskytnout tak každému žákovi příležitost se maximálně rozvíjet. Šanci uspět mají dostat všichni, ne pouze ti, kterým vyhovuje klasické učení ve třídě.

Fyzická aktivita během učení je pro učitele důležitá ještě z jednoho důvodu: „Budou se mnohem líp učit, pokud byli venku,“ zdůrazňuje Ingrid. „Žáci uvnitř celý den, ti budou…. No, úroveň jejich (fyzické) aktivity bude velmi, velmi vysoká. Potřebují se dostat ven, na čerstvý vzduch.“ Podobné zkušenosti mají i ostatní. „Je mnohem jednodušší pracovat efektivně uvnitř, jestliže jste předtím měli možnost se také hýbat,“ usmívá se Camilla.

Pohyb je zkrátka, zvlášť pro menší děti, velmi důležitý a Norové si to uvědomují. Již brzy možná začne platit vyhláška, podle níž musí mít žáci základních škol každý den alespoň 60 minut pohybu. Nikoli v rámci tělocviku, přestávek nebo nad rámec vyučování, ale přímo během výuky. Doporučovaným řešením je právě uteskole.

Nové situace, nové dovednosti

Výuka v přírodě, nebo pobyt v přírodě sám o sobě, ovlivňuje způsob, jakým spolu děti přichází do kontaktu, jak spolu mluví, jak si spolu hrají. Zejména učitelky vyšších ročníků zdůrazňovaly, že venku žáci komunikují (mezi sebou i s učitelem) jinak než ve třídě. Mohou volněji mluvit, hluk tolik nevadí, spolupracují na nezvyklých úkolech… „(Je dobré…) poznávat se mezi sebou jiným způsobem. Vidět se s ostatními v různých situacích,“ shrnuje Elisabeth.

Různorodost situací přináší příležitosti pro rozvoj interpersonálních dovedností – děti se učí, jak na sebe reagovat, jak spolu vycházet a jak spolupracovat za různých okolností. V neposlední řadě jde o stmelení kolektivu. Venku se spolužáci najednou vidí „v jiném světle“, díky čemuž mohou vznikat třeba i nové přátelské vztahy: „Ti kluci, co spolu jinak pořád hrají fotbal, si v lese najednou hrají také s jinými dětmi, protože zjistí ‚aha, tebe tohle taky baví, skvělé!‘,“ popisuje Hilde.

Kromě toho se žáci učí samostatnosti. Ať už jde o to, umět se teple obléct, nebo být někde sám a dodržovat pravidla. „Když chtějí, můžou jít nahoru do lesa, ale ne moc daleko,“ popisuje Camilla, co mohou děti dělat po splnění zadaného úkolu. „Oni vědí, jak daleko můžou jít. Takže to není problém.“ Po mé překvapené otázce „Takže na ně nikdo nedohlíží?“, odpovídá učitelka s úsměvem: „Vědí, kde mě najdou.“

Učení venku jako příležitost k volné hře

Učitelky při venkovní výuce přikládají význam také času, kdy není činnost řízena učitelem a děti mají možnost si volně hrát. „Snažíme se mít třeba 30, 35 minut na práci a pak mají čas na hraní,“  vysvětluje Hilde. „Velmi rádi je necháváme si hrát. Protože když si hrají, vidíme tolik věcí… A jak vzájemně spolupracují!“

Učitelky tedy nevidí přestávky na volnou hru pouze jako možnost odpočinku, případně jako odměnu po práci, ale také jako činnost, při které se děti učí a rozvíjí. Někdy je volná hra považována dokonce za lepší prostředek k rozvoji určitých stránek dítěte než učitelem pevně vedená výuka – a jako taková může i dostat přednost. „Někdy vzdáme věci, které jsme měli dělat, protože si hrají tak hezky, že tu hru prostě nechceme přerušovat,“ směje se učitelka prvního ročníku Hilde.

Důležité poslání

Je docela dobře možné, že norské děti jsou v přírodě celkově častěji než ty české. Trend je ale zřejmě i tady podobný: děti svůj volný čas stále častěji tráví před displeji telefonů či počítačů, místo toho, aby šly ven – alespoň to vyplývá ze zkušeností učitelů: „Děti v téhle třídě, když se jich zeptám ‚Co jsi dělal o víkendu?‘ nebo ‚Co jsi dělal ve svém volném čase?‘ – ‚Hrál jsem.‘ A to znamená hraní počítačových her. A v květnu, víte, máme hodně prodloužených víkendů… ‚Co jsi dělal, dělal jsi něco zajímavého?‘ – ‚Hrál jsem.‘ A já ‚Aha, dobře, a byl jsi venku?‘ – Ticho.“

Dostat děti během dne na čerstvý vzduch a budovat jejich vztah k pobytu v přírodě tak učitelé vnímají jako své důležité poslání. „Takže myslím, že máme důležitý úkol: dostat je ven. A naučit je, aby byli venku rádi,“ říká Hilde. „Jak jinak můžete očekávat, že až vyrostou, budou chodit ven se svými dětmi?“ dodává Berit.

Norští učitelé mají zkrátka poměrně jasno v tom, co může jim a hlavně dětem učení venku přinést.

Co jim ale pomáhá venkovní výuku realizovat?

Podle mne jsou to mimo jiné následující věci:

1) Uteskole se nestaví jako ostrý protiklad k výuce v učebně – je to spíše její doplněk, někdy se o ní mluví jako o „rozšíření učebny“. Časté je propojování aktivit venku s aktivitami uvnitř, například sbírání přírodnin a následná práce s nimi ve třídě.

Nikdo také nestaví uteskole nad jiné vyučovací metody. Současné norské vzdělávací plány dávají učitelům značnou volnost ve výběru metod, každý může volit, co jemu funguje a co jemu připadá nejlepší. Zkrátka cest k dosahování vzdělávacích cílů je mnoho a uteskole je pouze jedna z nich.

Některé z učitelek, se kterými jsem mluvila, se také k častějšímu venkovnímu vyučování propracovávaly postupně – nejdřív zkusily přesunout ven jenom jednu aktivitu, třeba jen na konci hodiny a třeba jen na plácek před školní budovou. Teprve po čase, když se na to cítily, využívaly učení venku častěji.

Venkovní výuka díky tomu v Norsku pramení spíš z nadšení jednotlivých učitelů, rozhodně se nedá mluvit o nějaké povinnosti nebo donucování.

2) Norští učitelé nejsou na uteskole sami. Na mnou navštívených školách byla téměř pravidlem spolupráce v ročnících, kdy učitelé tvoří jeden tým, koordinují výuku a na venkovní vyučování často vyrážejí společně s celým ročníkem. Navzájem se pak podporují a také mohou snadněji propojovat předměty.

Aktivnější přístup jednoho učitele také může inspirovat a postupně zapojit a přesvědčit k přenesení výuky ven ostatní členy pedagogického sboru. To popsala například Grethe: „Myslím, že mnoho učitelů vidí přínosy výuky venku, pokud byli sami součástí. Když jsem v této škole před sedmi lety začínala, ven nechodili nikdy. Byli jenom uvnitř. … A myslím, že když jsem začala vést třetí třídu a chodili jsme ven jednou týdně a (kolegové) to viděli, přišli za mnou a ptali se: ‚co děláš?‘ a ‚jaké aktivity děláš?‘ a já jim řekla: ‚Můžeme dělat angličtinu, můžeme dělat matiku, můžeme dělat všechno.‘ A oni: ‚Fajn.‘ Takže pak jsem viděla víc a víc učitelů, kteří brali děti ven a měli hodiny na školním pozemku, ale také v nedalekém lese, u moře… Takže myslím, že to využívali víc a víc… Myslím, že viděli – dobře, výuka venku má nějaké přínosy… a že je to v pohodě.“

Podobně mluvila i Berit: „Vždycky není příjemné být venku. A někdy je to… hodně věcí, co musíte tahat s sebou, víte, a přípravy… a bahno… a zima… a vítr… ano, jistě. (Je to tedy o…) …komfortu a také o tom, být ochoten ztratit kontrolu. Mnozí učitelé jsou velmi… systematičtí, potřebují mít kontrolu… potřebují mít vše naplánované. Takže… ano, pak může být hodně nepříjemné jít (ven) a… A v našem týmu jsme opravdu namixovaní. Ale stejně to vždycky uděláme (výuku venku). To jim pak musím říkat: ‚klid, to bude v pohodě‘.“

Nutno dodat, že na naprosté většině navštívených škol mělo učení venku podporu vedení a také rodičů žáků. I když někdy si ho učitelé museli obhájit. „Měla jsem jednoho rodiče, který se mě ptal, proč jsme tak často venku – a neviděl v tom smysl,“ vypráví Hilde. „Ale když jsem mu to vysvětlila, řekl ,wow‘ a na další třídní schůzce, šest měsíců později, už byl velmi spokojený. Takže myslím, že viděl a slyšel od svého dítěte, jak je to přínosné.“

Nicméně nic není černobílé a i v Norsku se najde plno věcí, které učení venku komplikují. Nejčastěji si respondentky stěžovaly na srovnávací testy, které zabírají mnoho času. „Každý musí být lepší a lepší a musíme to dokumentovat. A to je opravdu hodně papírování,“ říká například Berit. Času na venkovní výuku pak nezbývá tolik, kolik by si představovala.

3) Norové jsou známí tím, že si nic moc nedělají ze špatného počasí. Ostatně oblíbené rčení „Neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení.“ pochází právě odsud. Nicméně respondentky přiznávaly, že mnohým z učitelů se občas ven nechce. Pokud ale ven jdeme, je důležité přesvědčit sám sebe a být k pobytu venku pozitivní, třeba i za špatného počasí, upozorňovala Grethe. Nálada učitele se totiž snadno přenáší na děti. „Ovlivňuje je to,“ říká učitelka. „‚Ach, mně je taková zima, ach, já mrznu, kdy už skončíme?‘ Pokud je dospělý takový, děti tam nebudou rády.“

4) Poslední drobnost. Jistou výhodu mají v Norsku zřejmě v tom, že ve školách se obvykle nevaří a žáci si nosí vlastní oběd v krabičce (většinou chlebový sendvič). V případě venkovní výuky se tedy nemusí vracet do školy na oběd a poměrně běžná je zřejmě praxe, kdy třída (nebo celý ročník) stráví venku několik hodin nebo celý den, přičemž je výuka spojena s výletem, rozděláním ohně a snědením oběda.

Na závěr bych ráda dodala, že kupodivu ne všechny navštívené školy měly pro učení venku ideální okolí. Dvě ze škol byly vyloženě městské, schované v zástavbě. To ale učitelům nezabránilo najít si alespoň malý zelený plácek v pěšky dosažitelné vzdálenosti. V souladu s myšlenkou uteskole chodí raději pravidelně sem, než aby složitě objednávali autobus a organizovali výjezd někam daleko. Aneb, jak rozhovor zakončila jedna z učitelek: „Nemusí jít o nic velkého. Prostě si vemte svačinu a vyražte ven.“

---

Literatura

1 BENTSEN, Peter, Erik MYGIND a Thomas B. RANDRUP, 2009. Towards an understanding of udeskole: education outside the classroom in a Danish context. Education 3-13 [online]. 37(1), 29-44 [cit. 2019-02-23]. DOI: 10.1080/03004270802291780. ISSN 0300-4279. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03004270802291780

2 BOHÁČOVÁ, Tereza, 2019. Vzdělávání v přírodě: norský přístup. Praha. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Hana Kasíková. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/107346

3 JORDET, Arne N., 2009a. What is Outdoor Learning?. Outlines: Outdoor Learning in Elementary Schools (Guidelines to a Foundation Course) [online]. Fifth edition. s. 12-19. Dostupné z: http://www.outdooreducation.dk/files/Guidelines%20to%20a%20Foundation %20Course20061113_lille2.pdf

Více o tématu:

• Blog americké učitelky o zkušenostech s norskou uteskole:

BROWN, Elissa, 2014. Learning outside the classroom. Elissa B. Brown: Words & art [online]. May 11, 2014. Dostupné z: http://www.elissabbrown.com/norway-fulbright-writings/2014/8/26/learning-outside-the-classroom

• Kniha Petra Daniše shrnující výsledky výzkumů o přínosech učení venku:

DANIŠ, Petr, 2018. Tajemství školy za školou: Proč učení venku v přírodě zlepšuje vzdělávací výsledky, motivaci a chování žáků. Praha: Ministerstvo životního prostředí. ISBN 978-80-7212-631-6. Dostupné z: https://ucimesevenku.cz/wp-content/uploads/2018/11/Tajemstvi_skoly_za_skolou_UCIME-SE-VENKU.pdf

• Sonda do zkušeností českých učitelů s učením venku (srovnejte popisované přínosy):Dostupné z: https://lesveskole.cz/detail/cz/sonda-do-zkusenosti-ucitelu-s-ucenim-venku-ve-meste-prinesla-zajimave-vystupy

---

---

Vznik tohoto článku byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Podpory vzdělávání v regionálním školství v roce 2019.