DENÍK (venkovní) VYCHOVATELKY 1.

Nový školní rok. Jsem plná očekávání. Noví prvňáčci i jejich rodiče. Jací budou? S učitelkou Markétou jsme provedly prvními třemi lety školní docházky skupinu dětí, ze kterých vznikla prima parta. I s rodiči jsme navázaly nadstandardní vztahy. Dá se to opakovat s další skupinou? Pravidelné vycházky do lesa, neformální setkání a zvláště naše půjčená zahrada nás propojily. V zahradě začnou stavět, musím sehnat náhradu.

Děti s rodiči se 1. září scházejí v tělocvičně – v rouškách. Po krátkém proslovu vedení si učitelky odvádějí děti do tříd. Využívám příležitosti a svolávám rodiče čekající na třídní schůzky ke krátkému setkání. Řekla jsem jim, že chodím s dětmi hodně ven, aby s tím počítali při oblékání. Jedenkrát v týdnu budeme chodit do lesa na prodlouženou vycházku, vracet se budeme v 16:00 místo obvyklých 15:30. Zkusila jsem se zeptat, zda by jim vyhovoval návrat z lesa i později – domluvili jsme se na 16:30. Skvělé!

Některé děti už mají domluvené kroužky mimo školu či půjdou po obědě, 18 pravidelných lesníčků – to je ideální. Nikdo nebude odcházet v mezidobí. Ještě domluvit s kolegyněmi provozní záležitosti – ten den nebudu moci přebírat děti z jiných oddělení.

SEZNAMOVÁNÍ SKRZE VOLNOU HRU

Odvádím si děti ze seřadiště přes hřiště. Pytlík blešek, z nichž vidím jen oči, neznám jména. Upozorňuji je na to, že se mě musí držet, že je na nich, aby se neztratily: ony si hlídají jenom mne, já nemám šanci uhlídat všech 25. Chvíli si povídáme, hrajeme seznamovací hry, ale většinu času v prvních dnech je pozoruji při volné hře.

Vždycky mě pobaví, že některé typy dětí se opakují skoro v každé skupině: povídálkové, zkoumal‑vědec, rozlítaný mimoň (je často mimo – nevnímá instrukce nebo pro něj nejsou pravidla směrodatná), fotbalista, snivá kreslířka, hujerovský strážce pravidel, pošťuchovadlo, které si neví rady s navazováním kontaktů, encyklopedista‑všeználek, gymnastka‑baletka… Ne, že bych si je takhle onálepkovala, ale občas mi blýskne hlavou: To už tady bylo. Ale i přes shodné prvky je každé dítě originál. To se mi líbí.

Když někdo z dětí udělá něco, co nechci, proberu s ním či se skupinou, proč to v této situaci nejde a jak by to šlo. Děti většinou nezlobí schválně – učí se, jak se v které situaci mají chovat. Samotné zákazy nemají moc smysl – děti by se snažily, aby je přitom nikdo neviděl nebo by byl nutný postih, kvůli kterému by zvažovaly, jestli jim to stojí za to.

Lepší je vystihnout, co je vlastně láká (běhat, házet, něco chtějí či nechtějí…) a hledat a nabízet situace a podmínky, za jakých to mohou uskutečnit. Jsou moji partneři v komunikaci, ale rozhodnutí je na mně a je směrodatné. Důležité je naučit je zareagovat na stručné „Ne“ či „Dost“ , někdy na vysvětlování není čas – jde o bezpečnost. Chce to předvídavost, mnoha situacím se dá předejít: vyhnout se rizikovým místům, upozornit děti předem na speciální pravidlo, přidržet si toho, kdo by možná neposlechl…

Učím děti, že nemají spoléhat na stálou kontrolu a dohled ani bezmyšlenkovitě dělat to, co druzí. Jsou zodpovědné za vlastní chování, mají zvažovat, co ano a co ne. Nejsou na dálkové ovládání – jejich řízení je v jejich hlavě. „On to dělal taky, Ona mě honí, On mi řekl, že to mám dělat, On si začal…“ postupně ubývá. Děti se učí zodpovědnosti a sebekontrole i čestnému chování. Po čase se uvolní, roste jejich sebedůvěra, sebepoznání, sebeovládání.

POPRVÉ DO LESA

Nejdříve instrukce: podél ulice ve dvojicích, všude na dohled. Hlídat si mě. Jeden chlapec ve mně vzbuzuje obavy: na hřišti se drží z dohledu – ne že by se schovával, ale je průzkumník. Raději jsem se zeptala rodičů, co mohu v lese čekat.

V lese volím krátkou trasu po okraji. Začala jsem hrou: „Budete všichni detektivové, kteří mě sledují. Dávejte pozor, možná se vám budu chtít schovat nebo utéct…“ Holčičkám se rozzářily oči napětím a každé moje zahnutí či zrychlení provázejí kvičením.

Budují orientační body – čekací místa: křižovatky, lávka, potok, altán… U každého dětem říkám, kam mohou běžet napřed. Dál pokračujeme, až když jsme všichni.

Protáhla jsem děti houštím, občas zpomalila či popoběhla, schovala se za strom, přešla kládu, přelezla přes padlé kmeny, přešli jsme i po úzké lávce bez zábradlí. Lávka se houpe, hodně dětí je nejistých, očividně jim udělalo radost, že to dokázaly. Jeden kulišák se lávce vyhnul, proběhl dolíkem pod ní. Chystala se za ním i nesmělá dívenka, ale když jsem jí umožnila přejít v klidu, zvládla to.Náš tulák šel do lesa na houby. Našel plno bedel, přinesl si na ně látkovou tašku. Děti ho volají ke každé houbě – opravdu se vyzná.

Po menším okruhu jsme se zastavili – děti začaly stavět chýše z klacků, běhat, hledat po okolí houby. Některé děti se spíš rozhlížejí, nevědí, co dělat. Po chvíli se přidávají k některé skupině. Připomínám, že klacky se nosí špičkou dolů a nikoho a nic živého s nimi neohrožujeme.

Je třeba počítat s tím, že děti se nerady a pomalu odpoutávají od hry. Upozorňuji je s předstihem, že budeme odcházet. Cesta zpátky by měla být kratší než tam, síly docházejí, hlavně mentální.

Po příchodu do školy chci od dětí slyšet, co se jim v lese líbilo. Zapisuji to, později mají možnost list ilustrovat. Dnešní je celý houbičkový.
Nezdá se to, ale z neustálé pozornosti jsem dost unavená, i když les mě průběžně i dobíjel. Až budu děti lépe znát a děti budou mít zažitá pravidla, zlepší se to.

Za první díl DENÍKU VYCHOVATELKY děkujeme Zoje Zlonické, skvělé lektorce a vychovatelce v družině ZŠ Kunratice. Těšíme se na další díly. Pokud chcete víc, doporučujeme zde na blogu skvělé články od Zoji.

Doporučujeme např.
S DRUŽINOU (OPRAVDU) VENKU | Učíme venku
SPOLUPRÁCE S RODIČI | Učíme venku (ucimesevenku.cz)
VYBAVENÍ VEN – MÉNĚ JE NĚKDY VÍCE | Učíme venku (ucimesevenku.cz)
DRUŽINA VENKU – PLÁNOVÁNÍ | Učíme venku (ucimesevenku.cz)
ŠKOLNÍ DRUŽINA: představy versus realita | Učíme venku (ucimesevenku.cz)

Tento příklad dobré praxe vznikl díky podpoře Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Děkujeme!