S DRUŽINOU (OPRAVDU) VENKU

Představte si družinu, v které jsou děti většinu roku venku, objevují les, budují vlastní zahradu, a přitom stihnou opakovat a navazovat na to, co se učily dopoledne. Děkujeme Zoje Zlonické (ze ZŠ Kunratice) za rozhovor a sdílení úžasné praxe.

• Jak to vše vlastně začalo? Jak tě napadlo vyrážet s dětmi v družině opravdu ven?

S družinou mě to táhlo ven od nástupu do práce v roce 1981 – pamatuji, jak jsem lezla s dětmi po stromech, běžela v čele řvoucí skupiny, … Ale dlouho jsem se snažila nabízet i činnost podle předepsaných „výchov“, jak bylo žádáno – i když po svém. Nejbližší mi bylo tvoření.

• Jak vypadala školní družina, když jsi začínala? V čem se lišila od toho, co vše s dětmi v družině děláte dnes?

Dřív nebylo tolik kroužků – většina dětí byla v družině do čtyř, družina končila v šesthodin. Povinně jsem s dětmi psala domácí úkoly a procvičovala učivo, snažila jsem se to dělat hrou. Děti byly šikovnější, samostatnější – zvlášť v sebeobsluze – a zároveň tak nějak dětštější, s větším respektem k autoritám. Chodily do pionýra, nejspíš taky do lidušky a do Sokola, ale to ne ze školy – vodili je tam rodiče. Vybavení družiny bylo skromnější, ale to mě netrápilo. Dokážu využívat přírodniny, recyklovat, improvizovat. Ven se chodilo povinně bez ohledu na počasí. Třeba aspoň kolečko po chodníku ve dvojicích kolem školy (to by mě nebavilo…).

Po mateřské dovolené jsem nastoupila v roce 2001 už do Kunratic. Chtěla jsem do malé školy, téměř vesnické, s přírodou nadosah. Taková taky byla, než začali přistavovat. Teď je trojnásobná – a v družině je místo původních 65 dětí 260…

Do lesa jsem chodila občas, nepravidelně – každé roční období alespoň jednou, v létě vícekrát. Kolem školy byla velká plocha: stromy, plácek na kopanou, trochu křoví. Vedle zámecký park, později prolézačky. Víc než teď jsme hráli společné hry – vybíjené, Cukr-káva, Pan Čáp ztratil čepičku, Na rybáře, Krvavý koleno, Na hloupou kuchařku, schovku, kuličky, … kluci hlavně fotbálek. Holky skákaly gumu, přes švihadla, hrály školky s míčem atd.  Jako za mého dětství. A nějaké novější hry, obměňované. Místo princezen, indiánů a četníků dnes zaznívají úryvky z telenovel, kouzla, superhrdinové. Koně a pejsci přetrvávají.

Děti dřív lépe nasávaly informace, nebyly tak přesycené.

Jak přibývalo ve škole kroužků (máme pobočku Střediska volného času – pro družinové děti nabídka přes 20 kroužků), ubývalo času, začalo být náročnější děti zaujmout, byly unavenější a znuděnější, některé nosily digihry či mobily.

• Jaké byly tvé postupné kroky ven?

V souvislosti s rozvojem školy jsem děti vedla k prohloubení čtenářských dovedností a psaní příběhů, používala metody kritického myšlení, badatelství a podobně. Ale často mi to připadalo jako školní práce, náročné pro mne i pro děti – i když je to bavilo a mne i děti to obohatilo.

V té době jsem si všimla, že považuji za ztracený den, kdy nejdu ven. A byla jsem vděčná, že mohu v pracovní době. Ale postávat denně na hřišti vedle školy zas tak úplně osvěžující není. V lese jsem pozorovala, jak některé děti neví, co si počít, bloumají… Pohled na třeťáka bušícího deset minut klackem do stromu mi připadal smutný. Hochu, cos dělal, když ti byly tři? Některé děti se neuměly pohybovat v terénu, jiné nebyly zvyklé chodit pěšky vůbec. Tak jsem začala chodit do lesa častěji – aby si děti mohly  hrát s klacky, hrabat se v hlíně, listí, … (To nemohou ani doma na zahradě – nejčastěji anglický trávník, trampolína, bazén.) A pozorovala jsem, co to s nimi dělá. Viděla jsem posun k spontánnosti, radosti, oblibě lesa. A objevování přírody.

Někdy jsem se setkala u rodičů s nechutí – děti přišly umazané, nebyly dostupné k vyzvednutí na hřišti u školy, neměly vhodné boty a oblečení (silonky a lodičky nejsou úplně nejvhodnější). Zašla jsem se podívat do lesní školky, hledala jsem způsob, jak získat rodiče. A v té době Petr Daniš zveřejňoval v Tereze výsledky výzkumů na stránkách Jděte ven! Uvítala jsem to – už to nebyl nápad bláznivé vychovatelky, ale podložený trend. Chci pro vaše děti to nejlepší, důvody jsou zde.

Zavedla jsem den v týdnu, kdy jdu VŽDY s dětmi do lesa. Jen dvakrát za uplynulé tři roky jsem nebyla kvůli nepříznivým podmínkám: jednou hustě nepřetržitě lilo, podruhé nad námi šel nebezpečný dým z hořících skladů. To překvapilo i mne, sama jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Venku ale člověk zjistí, že v lese moc neprší, nefouká a vlastně je hezky:-) Není špatné počasí, jen nevhodné oblečení.

A zahrada?

Bylo mi líto, že nemáme prostor, kde můžeme nechat rozdělané výrobky či pokusy s přírodninami (družinu máme ve třídě, kde se dopoledne učí), že naše iglú rozbijí náhodní kolemjdoucí, že nevidíme neposekaný trávník, … Na tento školní rok je plánovaná rekonstrukce školního pozemku s hřištěm, hrozilo, že tam nebudeme moci většinu roku chodit. To mne podnítilo k hledání prostoru, který by byl „jen náš“- oplocený pozemek, kde bychom měli soukromí. Objela jsem na kole okolí školy a vyhlédla si několik zahrad, které mi připadaly málo využívané. Našla jsem majitele v katastru nemovitostí a oslovila ho. Ochotně mi vyšel vstříc hned první – takže můžeme podle dohodnutých pravidel bezplatně využívat kouzelnou zahradu obklopenou keři, s nepoužitelnou zchátralou chatkou. Zázrak!

Rodiče mi pomohli zabezpečit odkrytou šachtu, nabídli pomoc i nějaký materiál. Překvapilo mne, když mi pomáhající tatínek poděkoval za pěkně strávené dopoledne.

Pozvala jsem rodiče na prohlídku. Začali jsme s dětmi zážitkově číst Trnkovu Zahradu.

Sama jsem byla zvědavá, co bude dál. Měla jsem různé představy, co by se na zahradě dalo dělat, co bychom mohli využít… Ale chtěla jsem dát prostor především dětem, někdy to chce hodně trpělivosti… Dala jsem jim volnost, pravidlo bylo jedno: Každý může mít tolik svobody, kolik je schopen zvládnout, aby neublížil sobě ani druhým.

Kluci se vrhli do zarostlého kouta za chatkou. Vysekali tam náletové proutí i ostružiní, objevili harampádí, které opravovali“. Holky zatím hodovaly na vlašských ořechách. Pak se začaly zajímat o klučičí území, ale kluci je tam nechtěli. Nasměrovala jsem holky do lískových keřů, dala jim cívku od kabelu jako stolek. Začaly se zabydlovat. Rodiče nám dodali špalky – krásné posezení pro celou třídu. Postupně si je děti rozkutálely na svá místečka.

A propukly malé bitvy. Napadlo to nečekaně holky. Ve škole tichá, ústupná dívka začala organizovat role ve skupině pod lískami, vyzbrojila děvčata klacky a šly do boje či hájení území. Zahřálo mne, když jsem ji slyšela říkat: Můžeme bojovat, ale nesmíme si ublížit.

Za čas malá dívenka neodhadla své síly a tlustý sloupek sjel kamarádovi po spánku. Všechno člověk neuhlídá – zrovna jsem s jinými dětmi sázela topinambury. Ale holky si poradily hned: „Nebudeš bojovat, budeš uklízet v domečku.“ Nechtěla. Snažila se někoho odlákat do jiného hnízdečka. Holky se nedaly. Přišla si na ně stěžovat. „A není to spíš tím, co se stalo, než že jsou holky blbý?“

Pro hosty a nováčky máme jasné pravidlo: Šermovat klackem o klacek, ne do dětí.

V této souvislosti říkám, že mi moje role připadá velmi důležitá. Děti mají hodně svobody, ale i pocit bezpečí a skutečné hranice – leckterá nebezpečí nedokážou předvídat, někdy se k sobě nechtějí či neumí chovat ohleduplně. A občas potřebují trochu nasměrovat či zpětnou vazbu. Učí se.

Na vlastních potomcích jsem pozorovala, že děti zprvu realizují své okamžité nápady, někdy naplňují očekávání druhých (takhle to má být, říkala to maminka, paní učitelka, …). Někdo víc ty nápady, někdo myslí víc na očekávání. Málo přemýšlejí samostatně. Až kolem devátého až desátého roku se projevuje jejich vlastní hodnotový systém, podle kterého se řídí. Pro děti musí být v současnosti složitější začlenit do něj ideály – nemají vzory kladných hrdinů typu Vinnetou, Rychlé šípy apod..

Že dětem moje blízkost vyhovuje , se mi ověřuje i v lese: kluci si vyhlédli cestou místo, kde chtěli zůstat, bylo ale mimo dohled od našeho cíle. Dovolila jsem jim tam zůstat s plánem, že budu procházet sem tam a dohlédnu na obě skupiny. Kluci ale za chvíli přišli sami – chtěli být s námi. I hranice vytvářejí bezpečné prostředí.

• Co bylo nejnáročnější překonat na cestě ven?

Ustát to, že dělám něco, co neodpovídá očekávání – rodičů, kolegyň, vedení, trochu i dětí.

Nejtěžší to bylo u kolegyň v družině – získat vzájemně jistotu, že každá můžeme dělat svou práci tak, jak je nám to vlastní. Nemyslím si, že moje cesta je pro každého; každá předáváme dětem „kus sebe“, někdo má blíž k výtvarce, četbě, někdo k hudbě, … Nejde předávat vztah k něčemu, k čemu ho nemám. Jedna kolegyně třeba s dětmi sází a opečovává kytky, naproti tomu já nejsem dost vytrvalá na soustavnou péči a nebaví mě to.

Oceňuji, že kolegyně vnímají, že u mě platí jiná pravidla – děti se mohou zout, hrát si s klacky, hrabat se v hlíně, … a nemáme kvůli tomu konflikty. Dokážeme se domluvit. U něčeho třeba posunuly své hranice, když viděly, že je to bezpečné. Já se naopak snažím dětem vysvětlit, že něco mohou dělat jen v lese nebo když jsme na hřišti sami – a ukázat proč a za jakých podmínek (třeba proto, že když jsme sami, je to přehlednější – uhlídám dodržování pravidel a bezpečnost).

• Jaké jsou podle tebe největší přínosy chození s družinou ven, i za hranice školní zahrady?

Když přijdeme do prostředí, kde děti nejsou denně, lépe vnímají změny. Jejich pozornost se dá snáz zaměřit na to, co chci sledovat či dělat.

V pondělí chodíme do zahrady, v úterý do lesa, zbylé dny podle dohody. Jídelnu máme ve vedlejší budově, z oběda chodíme většinou na hřiště u školy.

Střídáme režim podle prostředí: na hřišti u školy volno, jsou-li tam další třídy; když jsme tam sami, domluvíme se – někdy si zahrajeme společně, něco tvoříme (pokud je tam dalších sto či víc dětí, obvykle to nejde). Na hřišti si mohou půjčit sportovní potřeby, hrát na pískovišti, prolézačkách, … Třída se rozpadne na malé skupinky pod vedením jednotlivců. Děti tam řeší nekonečné komunikační problémy: kdo s kým si může a nemůže hrát, co kdo komu udělal. Hlavně v první třídě se učí řešit konflikty – domluvit se, omluvit.

Je zajímavé, že v lese tyto konflikty nebývají. Na začátku párkrát o klacek, místo, … Někdy stačí popojít.

Na zahradě nejdřív řeknu svůj plán, který nebývá na celou dobu či pro všechny (např. Dnes zasadíme topinambury. Vystřídáte se u toho ve dvojicích.), pak volno.. Osvědčilo se mi říci dětem o chystaném programu dřív, než si začnou dělat vlastní plány. V lese podle dohody.

Každé prostředí má svá další pravidla. Některá jsou stálá, jiná se mohou měnit podle situace po dohodě (např. lezení na stromy, vzdálení se od skupiny).

Les má největší nabídku – herna otevřená po celý rok, kde se obměňují hračky a je jich dost pro všechny. Děti tu mají možnost trénovat, co je baví, na co zrovna mají chuť, jak dlouho chtějí. Těší mne, jak jsou samostatné, čím dál obratnější, dokážou posoudit své schopnosti – předala jsem jim zodpovědnost za jejich chování. Učím je, že každý může mít tolik svobody, kolik jí dokáže zvládnout. Je na nich, aby se v lese neztratily, nespadly ze stromu, do potoka, z kamene, neublížily nikomu klackem, domluvily si spolupráci třeba na přenášení klády… Ze začátku je nevodím tam, kde hrozí větší nebezpečí, děti se postupně učí, že je nikdo neokřikne, že se musí hlídat samy.

Stojí za to s dětmi mluvit, proč něco nemohou dělat, proč a kam neházet kameny a kdy to jde, na který strom, kdy a kam až mohou lézt. Stačí se zeptat – vědí, ale nejsou zvyklé na to myslet.

Učím je reagovat na stručné NE, DOST, DOLŮ, ZPÁTKY apod. pro případ nebezpečí.

Děti se motivují navzájem: jeden chce lézt přes potok – přeleze po kládě po čtyřech, protože se bojí po dvou. Další zkusí, na co se zrovna cítí – po dvou či čtyřech, s pomocí hole, najít jiný přechod, … Nikdo je nehodnotí, ani se nehecují. Svoboda.

Zpočátku jsem byla pod tlakem, abych dětem předala nějaké vědomosti. Na první skupině se ukázalo, že ani nejaktivnější nadšená dívenka si za rok nepamatuje názvy rostlin, které jsme opakovaně pozorovali. Ale pamatuje si barvu, tvar listů, že jsme kytku pozorovali na jaře a kde rostla. A tu radost, když ji našla a sdílela radost s dětmi. Není to dost?

Když jsem do lesa s dětmi začínala chodit, sama jsem se začala učit poznat stromy, rostliny, všímat si, kde co najdu. Obavy, že nemám dost znalostí, které bych dětem předala, mne opustily – o tom to není. Některé děti se zajímají o názvy, ale pozornost zaměřuji spíš na detaily – tvary, vůně, barvy, někdy i chutě, počet nožiček, … U dětí bych tím začala vždy, potvrzuje to i první z řady metodik Les ve škole. Název jim řeknu jako jednu z informací, ne jako očekávanou znalost. Když nevím, můžeme to ve škole zkusit najít. Nebo si jen řekneme, čemu je třeba kytka podobná – ať už že má trumpetu, nebo že je žlutá jinak než pampeliška. Povídám si o tom s dětmi, které jsou zrovna okolo a zajímá je to, jen k velkým pozoruhodnostem někdy svolám všechny (např. veliký sírovec). Právě proto, že si každý může – a svým způsobem i musí – najít svou činnost sám, je schopen jí věnovat plnou pozornost a „nasytit se“. To je v době, kdy jsou děti pořád organizované nebo „bavené“, hodně vzácné a potřebné.

• Jsou/byly děti pro které bylo náročné zvyknout si na nové prostředí (les, divoká zahrada) nebo neřízený čas pro volnou hru?

Umět se zabavit a cítit se dobře v přírodě se některé děti musí naučit – chce to čas. Děti v lese zezačátku lítají a křičí, není to pro mě moc pohoda. Trvá tak dva měsíce (při režimu les jedenkrát týdně), než se děti trochu zklidní a jsou vnímavější. Na začátku je nechám vylítat, pak 5–10 minut smyslové zaměření, pak volné činnosti, inspirace pomůckami. Učím je držet se na dohled, zpočátku jim řeknu, kam až smí.

Některé skupiny jsou toulavější – procházím volným tempem lesem, děti se pohybují na dohled, doslech či k danému místu volně kolem mne. Časem si oblíbí některá místa, kam se rády vracejí – teď máme ostroh s velkými klacky, ze kterých staví chýši, v době hojné vegetace místo, kde se daly prosekávat cestičky v kopřivách, velkou křídlatku japonskou, kterou pilně olamujeme, lesní jezírko, hrázku u odtoku rybníka, … O trase či cíli někdy hlasujeme, někdy řeknu předem, kam půjdeme a co budeme dělat (např. k rybníku sledovat hmyz s lupami). I tak děti organizovaně tráví jen část času – buď je to zaujme, nebo kouknou a jdou dělat něco jiného. Je to prostě nabídka. Jsou ale děti, u kterých vím, že jejich motivaci je potřeba se cíleně věnovat. Za pokus to stojí, někdy se podaří (např. velký neposeda vydržel osm minut potichu sedět a dělat sluchovou mapu – pak měl velkou radost z mého ocenění i z výsledku). Inspiraci pro činnosti hledám v knihách (Rajnošková, K. Jančaříková, Wohlleben atd.), na internetu, v Mrkvičce, z programů ekocenter apod.

Překvapilo mne, jak jsou děti konzervativní: stejně jako odkládají neznámé jídlo, nechtějí zpočátku chodit na nová místa, ať už do lesa nebo do zahrady… Až když se zabydlí, chodí tam rády.

V lese jsem se cítila bezpečně zprvu s deseti dětmi – abych je uhlídala (samozřejmě jsem jich měla někdy víc). Když jsem získala zkušenost, co mohu očekávat, stoupl počet na patnáct. Zaběhnutá skupina, která dodržuje základní pravidla, může mít do dvaceti školáků, to ale upravím režim i trasu.

Pokud přiberu cizí děti, domluvím se s mými, jestli je přizvou. Do lesa z jiné třídy nikdo nepřibyl natrvalo. Asi je překážkou vytržení ze třídní skupiny a konzervatizmus. Někdy jdou s námi starší sourozenci nebo děti, které se mnou chodily dříve.

V zahradě se nejlépe osvědčila návštěva prvňáků – snáz přijmou domluvené role, zapadnou.

Pro mne je zajímavé i náročné sledovat v lese chování ostřílených mazáků a splašených či vyplašených nepředvídatelných nováčků. Odchází vždy nadšení.

• Jak funguje vaše propojení s třídním učitelem, třídou?

Vždycky jsem se snažila příležitostně navázat na učivo, komunikovat s třídní učitelkou. Od loňského roku je třídní učitelkou našich dětí Markéta, se kterou „jsme jedné krve – ona i já“. Vyhlédla jsem si ji. Učí děti zážitkově o přírodě, letos učí jeden den v týdnu venku. Vede na škole Gloubík, je velmi obětavá a aktivní. Navíc část hodin asistuji ve třídě, takže vím, co probírají, jak ve třídě fungují. Některé moje nápady použije Markéta ve výuce, něco naplánujeme a realizujeme spolu, něco rozvíjím v družině. Spolupráce funguje skvěle: jednotné vedení i požadavky, i když rozdílné role pedagogů,je to vidět i na dětech –. Jistě je i pro rodiče dobré vidět, že cestujeme společnou cestou k tomu, co vidíme jako důležité pro děti.

Samozřejmě to není zadarmo – na to, abychom se poznaly, porozuměly si a objasnily vzájemná očekávání, jsme musely najít společný čas. Máme vyhrazenou alespoň hodinu týdně na společné plánování.

Příklad: V družině jsem dětem četla na pokračování Zákeřné keře, v zahradě jsme si na provaz vystavili větvičky z místních keřů, vyrobili si z textilu panenky-víly, zahráli s nimi divadlo, v zahradě jsme vetkáním větviček vytvořili obraz. Průběžně s četbou jsem kreslila obrázky keřů na nástěnku. Učitelka připravila motivační čtenářskou dílnu na kapitolu z knihy, šla s dětmi ven hledat jedovaté keře, každé dítě si vyrobilo knížečku s obrázky keřů, učí se názvy.

• Co rodiče? Bylo náročné jim vysvětlit, že (a proč) děti chodí ven do lesa?

Pro mne bylo důležité zázemí TEREZY – doporučila jsem rodičům Děti venku v přírodě – ohrožený druh? (je možné stáhnout z www.ucimesevenku.cz/stahuji)

To mi pomohlo formulovat, na co jsem přišla sama, a co odkrylo další souvislosti.

První skupina začala chodit pravidelně do lesa ve třetí třídě. Rodiče už mne znali dva roky, děti měly zážitky z nepravidelných vycházek, vlastně jsem je přesvědčila hlavně o tom, že potřebujeme víc času – pro jeden den v týdnu jsem prodloužila čas vycházek o půl hodiny (14:00–16:00 hod). Na konci školního roku jsem se skupinkou dětí jela na víkend pod širák. Získali jsme certifikát Les ve škole, využila jsem možnost pozvat terezáckou lektorku, abych měla zpětnou vazbu ke své práci, jestli nejsem „ujetá“. Potěšilo mne, že jsme na jedné lodi. Použila jsem její zprávu i k prezentaci své práce pro vedení školy.

Když jsem pak stála před rodiči dalších prvňáčků s třídní učitelkou, bylo daleko snadnější rodiče přesvědčit, že děláme pro děti to nejlepší. Navíc jsem mohla předložit i fotodeník z uplynulého roku, který jsme vedli s třeťáky. Rodiče získali představu, co děti mohou v lese zažít. Napsala jsem jim dopis, svolala schůzku, na níž jsem odpověděla na dotazy.

Pravidelný den v týdnu na vycházky do lesa rodiče oceňují i kvůli plánování – děti přiměřeně vybaví, příp. vyzvednou před vycházkou nebo domluví, kde může dítě být, když je po nemoci. V Lesní den mám v družině hodně dětí, některé chodí právě proto.

Minulý školní rok nemohly družinu navštěvovat děti, jejichž matky byly na mateřské dovolené. Bylo jim to líto. Nabídla jsem jim, že můžou s dětmi s námi. Několikrát to využily (ale problém byl s mladšími sourozenci – v tu dobu by spali).

Na konci roku jsem na celoškolní Zahradní slavnost připravila stanoviště s bosou stezkou, možností skládat mandaly či vyrábět náramky z přírodnin. Místo bylo vyzdobeno fotografiemi našich družin venku a hesly z výše jmenované publikace. Snažím se oslovit rodiče. Přišlo plno lidí.

• Co děláš venku s dětmi nejradši ty, co nejvíc baví děti?

Asi nejraději se prostě toulám. Příležitostně ráda objevuji – cokoli, podle situace: zajímavé kořeny, různé výrůstky, rostliny, živočichy, stopy, pupeny, … a jak se dá co použít. Ráda tvořím z přírodnin, fotím, ochutnávám, … Čtu o tom, co jsem viděla, nebo hledám to, o čem jsem četla. Vnímám všemi smysly, co příroda nabízí, obdivuji boží stvoření…

Děti jsou různé: některé berou les jako prostor k pohybu, běhají, skáčou, přelézají atd.Jiné jsou stavitelé – nejraději staví domečky pro mrňousky nebo velké přístřešky, další zkoumají detaily – rostliny, hmyz, kameny apod.Pro někoho je důležitá komunikace a sdílení či organizování – tak vymýšlejí společné akce plné fantazie. To se mi líbí nejvíc – že spolupracují, vzájemně se obohacují, brzy vědí, na koho se obrátit, kdo je v čem dobrý. V lese se oceňují jiné kvality než školní výsledky.

• Jaké vybavení si bereš s sebou ven? Co se ti osvědčilo? Co jsi naopak zjistila, že nepotřebuješ?

Zpočátku jsme nosili batůžky se svačinou a igelitkou na sezení a na poklady. Děti ale venku jíst nechtěly – neměly čas, chtěly ho využít na hraní. Tak chodíme nalehko.

Nepotřebujeme: pláštěnky, podložky na sezení, jídlo, vlhčené ubrousky, lékárničku.

Může se hodit: náplast, malá lahev s vodou (na omytí, loknutí), nůž (jen můj; děti do školy nože? To je na vás… pod dohledem mohou řezat.), skládací pilka, nůžky zahradnické, pevná škrabka na brambory na loupání prutů, provázek, pytlíky na poklady (i pro několik dětí), šátek (na ošetření, oči-hru, houby, podložka pod vystavené předměty, označení místa, …), lano (nosím někdy třicetimetrové lano – na odhadování a měření vzdáleností, tahání a přetahování, překážkovou dráhu, svazování, houpání, šplhání, …), švihadla, buzola a mapa, lupa, průhledný kelímek (na pozorování skrz), miska bílá (na pozorování na dně, co plave ve vodě).

Když je horko, nosím velkou lahev s vodou a napájím děti litím do otevřených „zobáčků“. Užili jsme si i s rozprašovači, je to osvěžující.

Nezbytné jsou papírové kapesníky, mobil (místo hodinek a foťáku). Ostatní nosím občas, podle nálady, záměru či přání dětí.

• Jaká je škola, kde pracuješ, kolegové a celková atmosféra na škole? Podporovali tě v cestách ven už od začátku?

Kunratická škola je, řekla bych, nositelkou pokroku. Náš pan ředitel má vizi o směřování školy, nutí nás k přemýšlení a sdílení, podporuje vzdělávání celé sborovny v zásadních věcech (kritické myšlení, čtenářství, badatelství, MBTI, …), fandí učení venku. Léta už plánujeme osobní pedagogický rozvoj. Pokud si něco promyslím a naplánuji, cítím u vedení podporu. Chápu, že způsob, jakým jsem si půjčila zahradu – i ten fakt samotný – je poněkud nestandardní, ale jak vidíte, jde to.

Na vedení oceňuji vstřícnost i v nových situacích, které mohou přinášet problémy, důvěru, i když to je neprošlapaná cesta.

Chození ven po obědě postrčil pan ředitel – bylo zvykem chodit ven až po druhé hodině. Ale s novým uspořádáním výuky prvňáčků jsme začali venčit po obědě: dvakrát týdně mají prvňáci odpolední vyučování, každý den končí už v 11:20, jdou první na oběd a pak můžou ven – odpočinout si před odpoledkou. Proč to neudržet i v dalších ročnících? Vyběhat se po vyučování je dobrý relax.

• Popsala bys nám stručně cestu k vašemu současnému stavu? Pro mě to je neuvěřitelné, co jste s dětmi dokázali. Vaše „družinová zahrada“, budování doupátek, zapojení rodičů, hry, které vymýšlí děti…to vše mi přijde ohromné. I to jak jsi objevila a zařídila toto místo může být velkou inspirací pro ostatní.

Rodiče potřebuji na své straně – tedy být spolu na stejné straně, jde přeci o jejich-naše děti. Ve velké škole je to složitější než třeba v lesní školce. Tu si rodiče vybrali záměrně. Musím je přesvědčit, že je to dobré. I proto máme fotogalerii, doufám, že si děti nad fotkami s rodiči povídají, sdílí zážitky. Proto také rodiče zvu. Na konci září jsme s dětmi připravili pro rodiče ovocné a zeleninové špízy, popovídali si o plánech na činnosti na zahradě, pak jsme se tam zašli podívat. Sešlo se nás kolem třiceti: rodiče, sourozenci.

Na konci listopadu jsem pozvala děti s rodiči na světýlkovou slavnost – lampionový průvod od školy parkem do zahrady, tam už ochotný dědeček čekal nad rozpáleným ohništěm. Děti ukázaly rodičům svá oblíbená místa, zazpívali jsme si Červená se line záře, opekli jablíčka, chleba, buřtíky, … Pak tatínek-chemik předvedl úžasnou půlhodinovou ohňovou show (mně říkal: „Ukázal bych pár takových pokusů, barevný plamínky…“), popisoval, co s čím reaguje… děti i rodiče oči navrch hlavy. Nakonec s Markétou vypustili lampion štěstí. Fantastické!

Kolem zahrady se vytváří společenství rodičů, kteří jsou ochotní i něco nabídnout.

Chystám se podpořit děti ve stavbě domečku z palet. Pomůžou tatínci, dědeček, jiní rodiče nabízí potřebné věci. Ale i kdyby to měla být psí bouda, chci maximální samostatnost dětí. Plánovat kreslením se moc nedaří, tak zkusíme přímo manipulovat paletami. Už odnos prvních od školy byl logistický trénink. Kde ji chytit, kolik dětí, jak projít dveřmi, … Měla jsem to v hlavě od podzimu, ale děti se zabydlovaly, křoví stačilo, až teď nazrál čas.

Těší mne, že i mé dospělé dcery přispívají – jednou se v křoví na naší kouzelné Zahradě objevil mnou vysněný trpaslík, jak od Trnky. Psí víno už tam máme:-)

Druhá dcera přinesla stolní hru, kterou vymyslela a vyrobila pro družinové děti. Nejmladší syn obětoval den své dovolené, aby dětem připravil bojovku: fáborky, úkoly, poklad.

Manžel je tvůrce naší fotogalerie, já s počítačem neumím.

Nadšení je nakažlivé.

• Co bys ještě chtěla, jaké jsou tvé družinové plány do budoucna?

Majitel zahradu nabízí k prodeji. Tak nevím, jak dlouho do ní budeme moci chodit. Když to nepůjde, zkusím jinou. Nebo něco jiného. Třeba víc lesa, výpravy do neznáma, napojení na komunitní zahradu Kokozy, návštěvy na něčích zahradách, okupace brownfieldu, … Něco se najde. Věřím ve vstřícnost, mám dobrou zkušenost i v jednání na obecním úřadu. Něco vymyslí i děti, rodiče, …

• Je něco, co bys doporučila kolegům z jiných družin? Jak postupně mohou najít cestu ven? Kde hledat oporu? Máš pro ně nějaké rady z praxe?

Náš ředitel říká: Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. Málokdo má do lesa čtvrt hodiny jako my. Ale něco se najde. Popojet? Udělat turistický kroužek, který bude venku déle? Využít zahradu jiné organizace, třeba domova důchodců (dědečkové a babičky jsou bonus). Sledovat sukcesi v městském dláždění, pěstovat sukulenty či mechovou zahrádku na parapetu, vysadit a sledovat svůj strom v parku, záhonek v bedničce, vyrobit krmítko a sledovat ptáky, najít křoví, kde se dá prolézat, na dvorku si postavit zalézárnu, nebo aspoň pěstovat hlívu na špalku ve světlíku. Kousek přírody na objevování se najde.

Proč s dětmi ven?

Děti jsou dnes hodně podporovány ve svobodě, málo v zodpovědnosti. Vlastně ale pro svobodu moc prostoru nemají. Nepamatuji, že bych venku potkala skupinku hrajících si dětí bez dozoru. Já jsem ještě zažila: „Do šesti doma!“ Dnešní pražské děti těžko. Herní prvky na sídlišti jsou spíš oplocená pískoviště, pár prolézaček. Ale místa, která lze proměňovat, objevovat, zažít dobrodružství?

Když jsem četla výzkumy o dětech, jejich vztahu k přírodě, trávení času, říkala jsem si: u nás je to jiné, Čechy, to jsou vilky se zahradami, chalupářská tradice, les za humny…

Není. Nechala jsem druháky po roce intenzivního venčení nakreslit ideální zahradu – vše, co by si tam přály mít, co rády venku dělají, zvířata, stromy.

Obrázky:             roury aquaparku, sportovní sály propojené spojovacími chodbami, bufet (vážně – a nic jiného), pokladna s nápisem Zoo a velká budova – Globus(obchod), podobné variace. Objevila se i ohrada s koněm a tři zahrady. Z celé třídy. Někde nebyla ani tráva, strom.

Jak tráví naše děti čas mimo školu? Kdo bude chránit přírodu, když k ní naše děti nebudou mít vztah? Co pro to můžu udělat já? Čas strávený s vrstevníky je jiný než s rodiči, děti se mnou v týdnu tráví víc volného času než s rodiči, můžou si pamatovat, že v přírodě se dá užít něco báječného. Chci pro to něco udělat.

Nemyslím to jako výtku rodičům – taková je naše současnost, ovlivňuje všechny.

• Měla bys nějaké osvědčené hry, pomůcky, aktivity které venku vždy fungují?

Dovolit dětem klacky je tutovka. První pravidlo jsem převzala z lesní školky: špičku klacku drž od pasu dolů. Pozorovat, mít trpělivost. Zpočátku některé děti potřebují trochu postrčit: nabídnout jim, co mohou venku dělat, využít znalost temperamentu a zájmů dětí. Venku se dá zpívat, kreslit, stavět, cvičit, pozorovat, zažít dobrodružství, experimentovat, uplatnit či ověřit znalosti, … ale taky nedělat nic, třeba se i nudit.

Vyrobili jsme s dětmi flowersticky z klacků. Bavilo je chvíli hledat klacky, chvíli řezat pilkou, chvíli žonglovat. Vlastně to nebyl velký trhák – oproti mému očekávání. No a co, klacky se hodí na leccos (třeba na matematiku), možná zkusím nabídnout žonglování znovu v lepší konstelaci hvězd…

Na jaře měly velký úspěch ochutnávací výpravy – pupeny, květy, lístky – to už chce trochu znalostí.

Voda: louže, potok, rybník, bláto, … až když se děti přestanou bát reakce rodičů.

Vyplatí se dělat to, co baví vás, s těmi dětmi, které chtějí. Příroda inspiruje. Rýsují se činnosti, které dětem ráda nabízím, ale u každé skupiny a načasování mají jiný ohlas. Tak nevím.

Děkujeme Zoje za sdílení zkušeností. Je to skvělá inspirace nejen pro družiny. Ptala se Justina Danišová

Představení:

Zoja Zlonická, vychovatelka v družině ZŠ Kunratice, maminka 5 dospělých dětí a babička 4 vnoučat, účastní se i vede semináře pro pedagogy o venkovním učení a družinách.

Nahlédněte k Zoje na seminář – například zde fotky ze semináře si můžete prohlédnout v galerii Nadačního fondu Zelený poklad

Mám ráda toulky přírodou, fotím (na automat), tvořím – sama i s dětmi, čtu, trochu zpívám a hraju na kytaru, mám ráda zvířata i kytky, víc ty volné než doma. 

ODKAZY:

Fotogalerie Družiny ze ZŠ Kunratice – sledujte alba Píďalky oddělení Zoji

Publikace DRUŽINY VENKU volně ke stažení – kterou i Zoja připomínkovala

Program LES VE ŠKOLE, jehož metodiky Zoja ve své družině využívá

Video k tématu Družiny ven

Vznik článku podpořilo: Ministerstvo životního prostředí, Síť středisek ekologické výchovy Pavučina, z. s., Vzdělávací centrum TEREZA, z. u.