Putování s dětmi jako VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

O cestě více než padesáti dětí (a několika učitelů a učitelek) ze základní školy Okna na Říp. K prvotnímu nápadu učitele Michala Bártu přivedl fakt, jakým způsobem je autory učebnic vnímána vlastivěda. Neustálé dotazy v pracovních sešitech, kterými městy teče Labe a kde pramení Vltava, kde se tyto řeky stékají atp. Atlas je sice moc hezký vynález, ale reálný zážitek nenahradí. Ujít denně 20 kilometrů znamená úplně jinak vnímat krajinu, maličkosti přírody, charaktery lidí i sebe sama.

---

Rozvíjení nápadu

Plánovat jsme začali už v zimě, měli jsme vymyšlenou trasu, domluvená levná ubytování … a přišla koronakrize.

Během prázdnin jsme se rozhodli, že akci přece jen uskutečníme, a za čtrnáct dní vše přeorganizovali.  Naštěstí   nás   odmítli   jen v jednom ubytování. Dokonce se ozvali i sponzoři, takže rodiče za týdenní výpravu zaplatili jen dvě stě korun. Velké množství rodičů se také přihlásilo s nabídkou pomoci – dětem jsme hodně ulevili tím, že jsme jim nechali převážet věci na spaní a jídlo.

Den PRVNÍ: 14. září 2020

V pondělí v 8 hodin jsme se konečně sešli před školou. Padesát tři dětí, pět pedagogů jako přímý doprovod, další dva na zajištění servisu a jeden rodič, který po většinu času doprovázel svého syna Kiliána na invalidním vozíku.

První vyrazili ti nejmenší, výpravu uzavírali sedmáci. První úsek byl všem známý: po žluté turistické značce, po Poštovní cestě, pak se ve Žďárském lese napojit na Máchovu cestu. Pauzičky jsme dělali po asi 3 kilometrech, často v obcích, kde děti bydlí. Víme, kdo má jakého koně, kdo jakého psa.

Takto jsme prošli vesnickou památkovou rezervací Žďár s řadou výstavně opravených roubenek. Oběd proběhl na parkovišti pod hradem Houska. Některé děti poprvé zjistily, co je to ešus a že lžící se dá sníst úplně vše. Problém nebyl ani s pitím, protože  speciálně  kvůli  nám  majitelé  otevřeli Hospůdku Na konci sil. Když si někteří objednávali už třetí zmrzlinu, zvedli jsme se a kolem kaple Nejsvětější Trojice zamířili dále na jih. Zaujal nás i tzv. Český kříž, který nás čekal při sestupu do dalšího údolí Kokořínska.

Od rozcestí pod Drnclíkem jsme po žluté a červené značce vyzkoušeli i zelenou a přes různé části osady Brusné došli do Lesoparku Debř. Někteří si odběhli k vyhlídce na Vrátenskou horu. Část proto, že pod skalkou byla keška.

Zbývalo už jen vystoupat na náměstí a zjistit, jestli platí dohodnutý nocleh v klasické sokolovně. Děti si rozestlaly a přes tenisové kurty prošly areálem na travnatou plochu, kde už byl připraven Petr s rohlíky, chleby, sýry, ovocem a zeleninou. Některým se podvečer tak líbil, že nakonec dali přednost spaní pod širákem. Hvězdná mšenská noc k tomu vybízela.

Den DRUHÝ: 15. září 2020

Mšeno – Liběchov

Z 53 dětí pokračovalo druhý den v Pouti na Říp 52. Snídaně byla opět v trávě za tenisovými kurty ve Mšeně. Paní knihovnice nám půjčila razítka z informačního centra, takže všichni si mohli vyzdobit credenciál, který v domácí manufaktuře každému vyrobila asistentka Mája.

V 10 hodin jsme se vydali dále na jih. Po nefrekventované silnici jsme došli k Františkově aleji a na okraj Sedlece a pak už postupovali zalesněnými údolími a Komínem do Kokořínské doliny. Před vstupem do lesů jsme poprvé v dálce spatřili náš cíl, horu, na kterou podle pověsti vystoupil Praotec Čech se svou družinou.

Na samotném Kokoříně jsme se dlouho nezdrželi, s prohlídkou se v plánech nepočítalo, ale razítko nám zapůjčeno bylo. Obzvlášť menší děti si myslely, že už tohle byl ten slavný Říp. Před námi však ještě byly tři dny a více než šedesát kilometrů. Oběd nám ochotný pan Fridrich dovezl před kokořínský zámek.

Po krátkém úseku po silnici jsme opět vstoupili do lesů a kráčeli po modré značce nejprve Truskavenským a poté po žluté trase Zimořským dolem. Odpoledne se udělalo chvílemi nesnesitelné  vedro a většině došly zásoby  tekutin. Proto jsme nakonec zavolali do Želíz, jestli je aspoň otevřený bufet u kempu. Myslím, že jsme panu majiteli udělali slušnou tržbu. Chatky u stadionu v Liběchově byly trochu zklamáním.

Jelikož bylo teplo, velká většina účastníků si ustlala na trávě a opět přespala pod hvězdami. Obzvlášť pro ty, jejichž kamarádi si přidali vynikající čočku našeho asistenta Honzy, to bylo vysvobození.

Den TŘETÍ: 16. září 2020

Liběchov – Zelčín

Ve středu se celé výpravě opět podařilo vyrazit v 10 hodin. Nikdo nevzdal, přestože předchozí etapa se nakonec ukázala co do počtu kilometrů jako rekordní. Nejprve jsme zamířili k liběchovskému zámku. Obdivovali jsme aspoň zámecký park a nakukovali do oken.

V počínajícím vedru jsme vylezli ke kapli Sv. Ducha s vyhlídkou na Labe a komplex mělnických elektráren. Následoval sestup k řece a pochod podél naší největší řeky do Mělníka. Zastavili jsme se například u milníku, který za druhé světové války označoval hranici mezi protektorátem a německou říší.

Poobědový výstup do centra okresního města byl jednou z nejnáročnějších částí celé pouti, teplota se na sluníčku vyšplhala ke třiceti stupňům. Odměnou byla skoro desítka razítek v informačním centru a malé osvěžení ve vodní nádrži na náměstí. Krátký rozchod každý využil k doplnění tekutin. Společně jsme si prohlédli soutok Labe s Vltavou a další kus cesty.

Po překonání Labe jsme pokračovali podél Vraňansko – hořínského plavebního kanálu. Ten prochází rozsáhlou rekonstrukcí, a to včetně mostů, takže jsme na několika místech museli improvizovat, až jsme se nakonec na druhý břeh dostali po provizorní lávce v blízkosti základů starého mostu nedaleko Zelčína. Právě v Zelčíně, nedaleko zooparku, jsme měli domluvené další ubytování. Pronajali jsme si několik chatek a také jedno týpí. Většina ale stejně spala pod širákem.

Den ČTVRTÝ: 17. září 2020

Zelčín – Ctiněves

Ráno se počet účastníků pouti ustálil na padesátce školáků. Z mapy vypadala etapa méně záživně než ty předchozí, ale opak byl spíše pravdou.
Opustili jsme Zelčín a po cyklostezce vedoucí podél Vltavy jsme došli do Lužce nad Vltavou, kde jsme udělali krátkou přestávku na dokoupení zásob.

Za Lužcem jsme se vrátili k Vraňansko-hořínskému kanálu a při sbírání ořechů doputovali do Vraňan. I tam se opravoval most, ale dal se přejít. V Mlčechvostech na nás čekala paní Blanická s várnicemi plnými fazolového guláše. Úsek do Jeviněvsi byl snad nejkrásnějším, jakým jsme během týdne  šli. Žádný asfalt moderních cyklostezek, žádné městské kostky,  klasická polňačka.

Přežili jsme útok monstra, které hnojilo zoranou půdu, a v dáli spatřili krásný vinohrad s opravenou bílou stavbou připomínající sklípek. Sice to byl jen sklad nářadí, přesto jsme nelenili a v Jeviněvsi zjistili, komu nádherné místo patří. Chvíle vyjednávání a dětem se dostávaly informace o výrobě vína. Každý si mohl natrhat hroznů, kolik snědl nebo nacpal do krabičky.

Slibovali jsme dětem, že Říp budou mít celý den na očích, ale ve skutečnosti jsme za dřevěnou zvoničkou v Jeviněvsi vstoupili do lesa a stoupali k pozůstatkům hradu Jevín. Odlovili jsme kešku a Říp stále nikde. Zjevil se, až když jsme měli na dohled i Ctiněves. V této malebné podřipské obci jsme se ubytovali v zrekonstruovaném kulturním domě, jehož součástí je i hostinec U Praotce Čecha. Společné spaní v jedné místnosti znamenalo zhasnout už před desátou a dlouhý odpočinek před závěrečným výstupem.

Den PÁTÝ: 18. září 2020

Ctiněves – Říp – Roudnice nad Labem

Nastal den D. Po již klasické společné snídani v takřka švédském stylu jsme si naposledy zabalili a z jihovýchodu se vypravili k vrcholu Řípu. Bájná hora sice není cíl, kterým by se horolezci chlubili ve svých deníčcích, ale my s sebou měli Kiliána na vozíku a jeho tatínek musel do práce. Právě od Ctiněvsi je Říp nejdivočejší. Děti, které kolegyním pomáhaly, zaslouží velikou pochvalu i tady v novinách. Chtěli jsme je vypsat jmenovitě, ale bylo jich tolik, že se bojíme, abychom na někoho nezapomněli. Nutno říct, že přítomnost Kiliána byla pro všechny velkou školou života. A to nás ještě čekala cesta s Českými dráhami.

Když se nám po hodině a půl podařilo na kopec dostat, zamířili jsme nejprve do Rotundy sv. Jiří a sv. Vojtěcha, kde jsme si vyposlechli výklad nervózního průvodce. Následoval raut u Chaty Říp. Milá paní nám uvařila polévku, usmažila řízky, a přestože jsme si původně pití nezaplatili, naplnila nám šťávou plnou várnici. Na některé lidi jsme měli během pouti opravdu štěstí.

Bylo před námi posledních sedm kilometrů na nádraží v Roudnici nad Labem kolem rybníku Vesečák za Krabčicemi nebo Kratochvílovy  rozhledny v Žižkových sadech. Nakonec se počet kilometrů ustálil na čísle 102. Samozřejmě nepočítáme kilometry, které se naběhaly mezi spacákem a záchodem, při vybíjené a dalších aktivitách.

Cesta za zážitky, to je atrakce, kterou každému při zakoupení jízdenky poskytnou vlakoví dopravci v Česku. Ani my nebyli výjimkou. Na přestup v Lovosicích jsme měli tři minuty, přičemž souprava s ironickým označením rychlík přijela s osmnáctiminutovým zpožděním. Po naší intervenci na nás spoj do České Lípy čekal. Jen byl plný a průvodčí nás do něj nechtěla pustit. Nakonec nás zachránil Kilián, který průvodčí v lokálce obměkčil.

Čekala nás hodina v roušce, slovy klasika: ve stoje na jedné noze, a ještě ne na své. Pár minut před šestou hodinou večerní jsme akci ukončili tam, kde začala, v Oknech.

A jaké byly ohlasy?

Petra Honsová (maminka)

„Zeměpis, vlastivěda v praxi, tyhle děti si budou celý život pamatovat kde je soutok Labe s Vltavou, co je kanál a kde stanul praotec Čech. Klobouk dolů a velká gratulace.“

Vladana Smrkovská (maminka)

„Děti jsou hrdinové a učitelé ještě větší. Smekám klobouk a s úctou se klaním hluboko k zemi.„

Rosa

„Tak jsme si s Tondou říkali, že jsme rádi, že jsme šli. Byloto super.“

---

Celý článek, který vyšel v místních novinách si můžete přečíst v PDF zde.