PROČ UČENÍ VENKU NAPLŇUJE ZÁKLADNÍ POTŘEBY, ALE U KAŽDÉHO DÍTĚTE JINAK?

Možná jste si již všimli, že na výuku venku nereagují všechny děti stejně. Někdo si ji užívá okamžitě, někdo po chvíli a některým dětem trvá delší čas, než se aklimatizují v novém prostředí. Proč tomu tak je? Proč učení venku uspokojuje základní psychologické potřeby, ale u každého dítěte jinak? Jak to vše ovlivňuje motivaci žáků?  Na tyto otázky jsme hledali odpovědi se skvělým odborníkem na toto téma, s psycholožkou, která velmi dobře zná prostředí českého školství,  Šárkou Mikovou. Děkujeme, že Šárka opakovaně podporuje tým Učíme se venku.

Co přináší učení venku dětem? Tedy různým typům dětí?

Víme, že děti NEJSOU STEJNÉ. Řešíme rozdíly mezi dívky a chlapci, věk či způsob výchovy. Na chování dětí má ale nejmocnější vliv jejich vrozené nastavení mozku. Různé děti proto mají různé  „klíčové potřeby“, které se promítají i do jejich učebního stylu. Jejich znalost nám pomůže předvídat, co bude dítě bavit a zajímat, při jakých činnostech se bude bez problémů soustředit a kdy se bude nudit, jak bude přistupovat ke svým povinnostem či co pro něj bude důležité ve vztahu k učiteli. A taky, jak přínosné pro něj může být učení venku.

Asi nejvíc z výuky venku těží děti s klíčovou potřebou akce „teď a tady“, protože se potřebují učit zapojením smyslů, praktickou zkušeností a propojením toho, co se učí, s jejich realitou. A k tomu mají (pokud jim to učitel umožní) venku dostatek příležitostí.

Přicházet na to, jak věci fungují, vlastní činností, potřebují i děti s potřebou mistrovství a kompetentnosti. Na rozdíl od předchozích typů nejdou tak rychle do akce, nejdřív pozorují, vyhodnocují, někdy dokonce jen tak „bloumají“, když si poznatky o fungování světa utřiďují. Učení venku jim umožní jejich poznání v realitě ověřovat nebo naopak vlastním zkoumáním na principy fungování přicházet. Navíc jim učení venku umožňuje vnímat poznatky v širším kontextu a chápat svět v hlubších souvislostech, což těmto dětem dává velký smysl – často propojí i to, co učitele samotného nenapadlo. Důležité ale je, aby při učení nebyly příliš řízeny – potřebují samy rozhodovat o svém učení a zažívat pocit kompetentnosti.

Výuka venku většinou učitele uvolňuje a více si užívají partnerský vztah se žáky. To je klíčové pro děti s potřebou harmonie, které chtějí, aby byl učitel laskavý k nim i spolužákům. Zároveň venkovní učení rády využívají ke kontaktům se svými spolužáky, třeba při učení ve skupinách.

Jsou naopak děti, pro které je učení venku větší výzva než učení ve třídě?

Asi nejméně se do učení venku hrnou děti s potřebou stability a předvídatelnosti, protože je to prostě něco nového. To ale neznamená, že ho nepotřebují. Právě naopak. Jen potřebují zpočátku jasně říct, co se venku smí a co ne, aby měly jistotu, že se chovají v souladu s pravidly a očekáváním učitele. Když k tomu navíc dostávají dostatečně konkrétní zadání a mohou pracovat s šablonami a osvědčenými postupy, začnou i ony z výuky venku brzy profitovat – zažívají zde totiž situace, se kterými by se uvnitř nepotkaly, a mohou tím obohacovat svou „knihovnu“ zkušeností, ze které čerpají, kdykoliv se potkají s něčím novým.

V čem je, z pohledu psychologa, jiné učení venku a učení ve třídě?

Venku se zkrátka lépe vychází vstříc potřebám různých typů zároveň. Samozřejmě nejde jen o to, že jsme venku (i když už jen samotný pohled do zeleně je přínosný), ale o způsob výuky, který využívá to, co venkovní prostředí nabízí – smyslové podněty, pohyb, názorné učení, aktivní zkoumání a celkově větší volnost.

Prostředí třídy nutí učitele výuku více řídit, svazovat fungování kolektivu mnoha pravidly a vynucovat jejich dodržování různými postihy. To naráží na potřebu svobody, která je společná dětem, jež chtějí „akci teď a tady“ a „kompetentnost“. Ty první pak testují hranice svými činy, ty druhé otázkami „proč to mám dělat?“, na které očekávají logicky konzistentní odpověď. „Protože jsem to řekla“ je odpověď, která je neuspokojí a autorita učitele v jejich očích rychle klesá. Vznikají konfliktní situace, které těžko snášejí děti s potřebou harmonie (a to i v případě, že se to jich netýká) i děti s potřebou stability, které nechápou, že druzí nedodržují pravidla.

Co přináší učení venku i různým učitelům?

Ve zkratce by se dalo říct, že to, co stejným typům žáků :). Učitelé jsou samozřejmě zkušenější a umějí fungovat i v tom, co jim přirozené není, ale venku si mohou mnozí naplno  užívat svou přirozenost, což jim výuka uvnitř často neumožňuje.

Všem učitelům, bez ohledu na typ, může učení venku přinést uspokojení z toho, že to děti více baví a méně „zlobí“. Na začátku je to pro některé typy obtížné, především pro ty, co podobně jako 40 % jejich žáků potřebují stabilitu a předvídatelnost. Na učení venku si zvykají podobně jako na cokoliv nového a počáteční neúspěchy je mohou dokonce odradit – pokud čekají, že děti budou hned z výuky venku profitovat tak, jak jsem výše popsala. Samozřejmě, že děti budou nejdřív zkoušet, co jim nová situace umožňuje a z pohledu učitele nastane určitý chaos, ale po této přirozené testovací fázi se vše uklidní a benefity učení venku pro různé typy dětí se dostaví.

Přestávky venku (i když krátké) dávají dětem kupu zábavy i odpočinku. Čím to je, že i 10 minut venku může obnovit dětskou pozornost pro další učení?

Naše mozky jsou v dnešní době přehlcené informacemi. Digitální technologie a komunikace na sociálních sítích způsobuje, že děti stále něco přijímají a jejich mozek musí tyto informace třídit, ukládat a také se zbavovat těch, které nepotřebuje. To se děje nejúčinněji během spánku, ale protože děti často před spaním ještě nasávají informace ze svého mobilního telefonu a také obecně málo spí, jsou trvale informačně přetížené. Už se ví, že tímto způsobem vznikají u dětí poruchy pozornosti. Ve škole si dítě samozřejmě šlofíka nedá, ale výzkumy ukazují, že stejně dobře funguje i prostý pobyt venku, v zeleni, kde může mozek vypnout (samozřejmě za předpokladu, že k tomu dítě něco neřeší na svém telefonu). Po takovém odpočinku se děti lépe soustředí a dokonce podávají lepší výkony v testech.

Proč některým rodičům učení venku vadí? Jak mluvit s rodiči, pro které je náročnější přijmout změny ve vzdělávání svých dětí?

Jde asi hlavně o obavu, že si venku budou děti hrát místo toho, aby se učily. Nebo že se venku nebudou soustředit, popř. něco vyvedou. Část rodičů se opírá výhradně o svou zkušenost: My jsme se normálně učili ve třídě a jak jsme dneska úspěšní! Ne úplně jim ale dochází, že po dopoledni stráveném ve třídě trávili část odpoledne venku, a to i když žili ve městě. Jejich mozek přirozeně regeneroval i během dne (a informací nebylo tenkrát zdaleka tolik). Ale nejde jen o odpočinek. Dříve nebylo děti tak těžké něčím zaujmout, v dnešní informační době to těžké je. Děti nevnímají učitele jako zdroj zajímavých informací a výuku jako lákavý způsob, jak se k nim dobrat. Vše se mohou dozvědět mnohem atraktivnějším a jednodušším způsobem. To samozřejmě neznamená, že informační technologie mají učitele nahradit, právě naopak. Role učitele či průvodce zůstává nezastupitelná. Děti musíme učit informacím rozumět, chápat je v souvislostech, vést je k tomu, aby aktivně zkoumaly a objevovaly, ne jen pasivně přijímaly. A k tomu je učení venku jako stvořené.

Učení venku láká stále více učitelů. Jak jim co nejvíc usnadnit cestu ven? Co je pro učitele největší podporou?

Potřeby učitelů podobně jako žáků NEJSOU STEJNÉ 🙂 I při změně výuky proto potřebuje každý něco trochu jiného – někdo třeba dostatek logických argumentů opřených o výzkumy, které přínos učení venku dokládají. Těm nelze než doporučit knihu Petra Daniše (volně ke stažení na www.ucimesevenku.cz/stahuji) Pro většinu učitelů je ale klíčové, když vidí, že už to někde funguje a co reálného to přináší. Nahlédnutí do výuky těch, kteří už s učením venku mají zkušenosti, bývá pro tento typ učitelů motivující. Praktické semináře a metodické materiály, které ukazují, jak na to, zase těmto učitelům dodávají jistotu, že to mohou i oni zvládnout. Jsou rádi, když nemusejí sami vymýšlet nic nového, ale pouze uzpůsobit svým podmínkám to, co už někdo jiný vyzkoušel. A všem učitelům (napříč typy) pomáhá, když mohou sdílet svou praxi. Společně plánovat, společně učit (nebo paralelně každý ve své třídě) a následně společně reflektovat, co fungovalo, co ne a jak to příště vylepšit. Ideálně se také ve výuce navštěvovat a podávat si vzájemně zpětnou vazbu. Není samozřejmě lehké si do výuky někoho pustit, ale s oblíbeným kolegou by to mohlo jít, a bude-li to navíc venku, věřím, že to budou oba lépe snášet:).

Šárko děkujeme za skvělý rozhovor. Jeho pokračování zaměřené na rodiče a děti si zájemci mohou cca za měsíc dočíst na webu www.jdeteven.cz

Knihu NEJSOU STEJNÉ, která je i pro nás v týmu Učíme se venku velkou inspirací, si můžete objednat na www.teorietypu.cz nebo sledujte Šárky facebook stránku Teorie typů, kde jsou každý týden příspěvky, které vás posunou v porozumění rozdílů nejen v dětských typech osobností.

Šárka Miková je psycholožka, která 20 let vytváří a realizuje rozvojové programy pro školy, firmy i neziskové organizace v oblasti výchovy, vzdělávání, komunikace, motivace a spolupráce v týmu. Rodičům pomáhá rozumět jejich dětem, učitelům individualizovat výuku, manažerům vést své lidi – to vše s důrazem na rozdíly ve vrozeném nastavení našeho mozku. Má tři děti (26, 24 a 18) a ve volném čase se věnuje triatlonu.