Vychovatelkou ve VENKOVNÍ DRUŽINĚ

O pohled na svou vlastní praxi s dětmi ve družině a dva tipy na krásné venkovní aktivity se s námi podělila vychovatelka Ivana Jaukerová z družiny ZŠ Waldorfská. Nahlédněte s námi pod pokličku běžného dění v družině, jak se vypořádávají s místem a jak se jim daří učit venku.

---

Vychovatelkou v družině jsem teprve krátce, nicméně s dětmi mám bohaté zkušenosti – jak z působení ve skautu, tak z výchovy svých tří synů. Právě ti mě přivedli i k mé nynější práci vychovatelky v družině na waldorfské škole. Nejdřív jsem docházela pouze jako rodič, poté jako případný zdravotní dozor a následně jako asistent pedagoga (mám vystudovanou Střední zdravotnickou školu a Zdravotně sociální fakultu). A nakonec jsem zakotvila v družině. V budoucnu bych se ráda věnovala práci se starými lidmi, kterou vnímám jako své životní směřování, ale nyní věnuji svůj čas práci s dětmi.

Zdejší přístup je mi velmi blízký, byť situace není ideální. Naše škola je v podnájmu na jiné základní škole a k dispozici máme jen třídy, žádný venkovní prostor pro družinu. Pro tyto účely využíváme přilehlý les a sídlištní dětské hřiště.
Ven se snažíme jít každý den. Slabší déšť, mráz apod. nejsou překážkou, i když jim samozřejmě pobyt venku přizpůsobujeme. Zatímco v sychravém počasí strávíme venku tak hodinu, ve slunečném období býváme venku třeba celé odpoledne, a to i v zimě.

Máme už „svá“ místečka při kraji lesa, kde se děti dokážou většinou velmi dobře samy zabavit: staví bunkry a skřítčí domečky, kutají v hlíně či pískovišti – říkáme, že se „spojují se zemí“ a vnímáme to jako velmi důležitou aktivitu pro jejich duševní vývoj. Lezou na „dovolené“ stromy, a někdy i na jiné. Hrají míčové hry, florbal, různé honičky, případně bojují s klacky. Na pařezech nebo dekách posedávají děvčata a tvoří, často se šije z filcu, pletou náramky atd… Nedaleko protékající potůček je zdrojem obrovského potěšení v teplejších měsících.

Skvělé na naší družině mi přijde to, že se tu děti můžou ušpinit a je to v pořádku. Počítá se s tím. Rodiče vždy v první třídě dostanou informaci, že mají dětem dát do družiny vhodné „venkovní“ oblečení a záleží jen na nich, jak se zařídí. U některých dětí je nutné měnit všechno oblečení denně, za což mají jejich maminky můj obdiv 🙂

My jako vychovatelky jsme spíše v pozici dohlížení na to, aby se vše odehrávalo bezpečně, případně působíme jako prostředník při řešení konfliktů. Podle chuti a situace se občas i zapojíme do her dětí. Děti necháváme, aby se případně i trochu nudily, a až když delší dobu nenachází zábavu, navrhujeme jim různé hry (honičky, míčové). Občas zpestříme dětem pobyt venku něčím novým (hra poslepu, výroba bublifuku a sopek, poletuchy, běhací pexeso…). Něco má větší a něco menší úspěch, ale děti, až na pár výjimek, jsou maximálně spokojené ve volné hře.

---

Sopky

Nabídla jsem dětem, že jim ukážu explozi sopky, když si nějakou z písku udělají. Pár dětí se nechalo zlákat a začaly v pískovišti tvarovat různé krátery. Dětem jsem pak dala vybrat, jakou barvu lávy chtějí mít
(z potravinářských barev). Vybranou barvu si pak v kelímku smíchaly se sodou s kyselinou citronovou a vše nasypaly do kráteru. To jsem potom zalila vodou. Soda začala reagovat s kyselinou a šumící pěna začala proudit z kráteru. Děti byly nadšené. Okamžitě to zaujalo další děti a brzy bylo pískoviště plné kutálistů, kteří tvarovali sopky, a s nadšeným křikem sledovali výrony lávy. Děti samozřejmě rychle převzaly i roli zalívače, takže já už se mohla jen spokojeně kochat jejich radostí.

V jiné variantě jsem každému dítěti dala malou skleničku a plastelínu a úkol vytvořit sopku kdekoli v daném území. A tak vznikly sopky na různých místech – maskované listím, vřesem, klacíky, kamínky atd. Další průběh byl stejný.

---

Šplhání na stromy

S družinou máme několik míst v lese, kam si obvykle chodíme hrát. Děti tu mají své pařezy – některé jako stoličky při tvoření, jiné na různé kutění a hraní, nebo jako prostor pro míčové a běhací hry. Zákoutí mezi stromky využívají pro stavění bunkrů a máme tam také pár „šplhacích stromů“, tj. takových, které mají vhodně uzpůsobené větve, aby se na ně dětem dobře šplhalo. Zvlášť pokud už jsou v takovém věku, že to bez větší úhony zvládnou.

Ne všichni se však spokojí s těmito stromky, někteří potřebují větší výzvy, a tak jsem se jednoho dne rozhodla dát jim důvěru. Byla z toho nádherná skupinová práce, ti dole podporovali slovně i fyzicky dítě lezoucí nahoru a pak mu zas pomáhali dolů, což je vždycky náročnější. Pro některé děti byl už jen pohled na dítě lezoucí nahoru silným zážitkem. Zvláštní pro mě bylo, že po akci bylo cítit zklidnění ve skupině dětí. Jako by se všechny uvolnily a našly své místo.

---

Pohřeb v družině

Jenou jsme po příchodu na naše obvyklé místo v lese našli pod stromy mrtvou veverku. Děti se kolem ní shlukly, vyjadřovaly svou lítost, prohlížely si veverku, které smrt ještě nic neubrala na její kráse. Dobře věděly, že se jí nemají dotýkat, ale byla cítit jejich potřeba pro veverku něco udělat. Navrhli jsme jim uspořádat veverce pohřeb.

Děti se nadšeně pustily do příprav – někteří vybrali místo a vyhloubili hrob, jiní vytvořili provizorní nosítka z větví a veverku přesunuli k hrobečku, jiní zas chystali křížek, výzdobu, vyli věnečky. Každý si našel svou roli a my vychovatelky jen s úžasem sledovaly nádhernou spolupráci a tvůrčí aktivitu dětí ponořených do své práce.

Po pohřbu se otevřel prostor na povídání o smrti, s kterou se děti setkaly skrze prarodiče, mazlíčky, apod.

---

Pyramidy

Vlastně ani nevím, jak tato aktivita vznikla, ale myslím, že vzešla od samotných dětí. Vymyslely si, že se budou na sebe stavět jako artisté v cirkusu a požádaly mě o pomoc. Brzy zjistily, že ve stoje to nezvládnou, a tak jsme společně přišli na pyramidu v kleče. Bylo zajímavé sledovat, jak si děti rozdělují role, jak zvládají bolest a nepříjemné pocity, které určitě kolena dětí nad nimi způsobovala.

Ač všichni skončili špinaví a zaprášení, někteří s modřinami, měla jsem pocit, že to byla jedna z krásných stmelovacích her tohoto roku.

---

Já osobně se s tímto přístupem zatím učím pracovat. Občas vnímám osobní rozpor, protože jsem zvyklá přistupovat k dětem aktivněji. Děti samy ale mé snahy o nové aktivity, nové objevování a cesty někam jinam často bojkotují, jsou zvyklé a spokojené na „svých“ místech, se „svými“ hrami. Potýkáme se s tím, že starší děti ze školního klubu (4. a 5. třída), které máme na starosti s kolegyní, často projevují nechuť vůbec ven jít. Nakonec jsou ale venku většinou spokojené. Vše je o hledání cest a vzájemném ladění.

---

Tento příklad dobré praxe vznikly díky podpoře Ministerstva životního prostředí. Materiál nemusí vyjadřovat stanovisko MŽP.

---