Už když jsem pracoval jako skautský vedoucí, tak jsme se na táborech trochu učili. Poznávat rostliny, hvězdy, hrát si na historii i povídat si o životě a co je v něm důležité. Nebo to učení nebylo? Když jsme s kamarády založili Gymnázium Přírodní škola, chtěl jsem všechny ty zkušenosti převést do školního roku. Můžete říkat, že zajímavá interaktivní hodina, skupinová práce nebo projekt se dá dobře dělat v běžné třídě, ale přesto to nemá takovou šťávu, jak když se předtím rozběhnete po zahradě, v lese nebo třeba i té "umělé přírodě" někde v historickém centru. A naopak, i úplně "normální" hodina, kdy něco vykládám, je mnohem zajímavější, když jsme venku. Vyzkoušeli jsme to v tee-pee, ve Stromovce, v lese i u rybníka, ale i v nádražní hale nebo přímo ve vlaku. Samozřejmě si na to děti musí zvyknout, ale pak to stojí zato...

K lásce k přírodě mě v dětství přivedl tatínek, který byl mým prvním průvodcem v objevování její krásy a jedinečnosti. Nyní se i já snažím toto poselství předávat a šířit dál. Bydlím a pracuji na vesnici, kde je do přírody opravdu blízko. Největší učebnou a školou je sama příroda a není nic lepšího, než když její zákonitosti, vztahy, principy i krásu objevují samy děti, nejlépe všemi svými smysly. Příroda je velkým učitelem pro nás všechny. Učí se v ní nejen děti, ale i dospělí. Děti nikde jinde než v terénu nemohou zažít dobrodružství z objevů, z vlastního bádání, pozorování a poznávání. A tato drobná „dobrodružství“ příroda nabízí v každé roční době a každému.

Celý život bydlím na malém městě, kde mám přírodu (doslova) za oknem a od malička jsem se cítila nejlépe v lese, u potoka, na louce. Poznávání přírody pro mě bylo a je největší dobrodružství, které jsem se snažila zprostředkovat i svým žákům. Občas se mě ptají, zda jsou současné děti jiné, než dříve. Odpovídám ano, používají IT technologie, znají lépe cizí jazyky, jsou samostatnější, ale žijí více ve virtuálním světě, vzdalují se přírodě i mezilidským kontaktům, často neznají ani své nejbližší okolí. Ale když žáky vezmu do přírody, brodí se potokem a hledají živočichy, prohlédnou si zblízka rostliny a přivoní k nim, zaposlouchají se do zpěvu ptáků – najednou jsou plní nadšení a zájmu. Po létech praxe vidím jedinou cestu - chceme-li děti přimět k zájmu o přírodu, musíme je vodit ven.

Vyrůstala jsem na vesnici, takže jsem byla od malička obklopena přírodou. Příroda uklidňuje, je plná barev, rozhledů, pokladů. Během 15 let, co pracuji s dětmi, jsem přírodu vždycky využívala jako zdroj inspirace a snažila se v ní s dětmi hodně pobývat. Vidím na svých dětech (6 a 4 roky), i na cizích, že je baví prozkoumávání, hledání rozdílů, drobností, měření... Skvělé je, že s dětmi nemusíte chodit nikam daleko, stačí spíš ukazovat zajímavosti. Děti jsou vnímavé, mnohé vidí anebo se hned "chytnou" a začnou zkoumat. Mám ráda hudbu, divadlo a výtvarné umění, proto propojuji při mé práci s dětmi toto vše. Stejným způsobem chci pracovat s dětmi v naší nové Základní škole Pivoňka, kterou v září 2017 otevíráme. Největší přínos: prohloubení senzitivity, překonávání sebe sama, nepohodlí, rozvoj estetického vnímání, rozvoj grafomotoriky a poybových schopností, zkrásnění a zklidnění.

Učení v přírodě je typem pobytu v přírodě, který má zvláštní význam. Mimo samotné, jaksi automatické působení přirozeného prostředí jsou děti uprostřed konkrétních jevů a předmětů, o kterých se jinak dozvědí jen z obrázků v učebnicích, a velmi dobře vnímají ten základní rozdíl. Mám k tomu jednu malou osobní zkušenost. Před několika desetiletími jsem byl krátce učitelem na základní škole. Věren své woodcrafterské výchově jsem děti vzal do lesa a snažil jsem se jim něco o něm povídat. A vida: Nedávno jsem se čirou náhodou potkal s jednou bývalou žákyní (dnes už babičkou), kterou jsem po celá ta desetiletí nikdy nepotkal, a ona vzpomínala na onen krátký výlet a moje výklady!

Léta se zabývám environmentální výchovou. Jsem přesvědčený, že chceme-li vychovávat z dětí dospělé, kteří se budou zajímat o svět kolem sebe, přemýšlet o tom, co si kupují, koho volí, nebo kam pojedou na dovolenou, musíme je nejprve naučit mít rády přírodu. Všechna ta malá dětská dobrodružství v přírodě, brodění se potokem, hledání pokladů, plahočení se do kopců či pohled na noční oblohu, jsou zásadní pro vytvoření prvotního zájmu a pozdější formování hodnot. Málo věcí je tak důležitých jako čas, který s dětmi v prvních deseti letech jejich života strávíme v přírodě! 

Generace rozvíjejícího se antropocénu snad budou hledat novou rovnováhu mezi civilizací a životním prostředím. Jestli má po fázi velké akcelerace a současné akcelerace akcelerace přijít nějaké zvolnění, bude se muset nejdřív mnoho změnit v sociální i ekonomické oblasti. A také v přemýšlení a chování lidí. Učení (se) venku k tomu může významně přispět. Nejen v získávání znalostí, ale i tolik potřebných dovedností a kompetencí. Moje dcery, pro které byla první vzdělávací institucí lesní školka, asi snáze pochopí, že netvoříme malý svět na velké planetě, ale že jsme dnes velký svět na malé planetě. A že ony jsou součástí toho velkého světa.

To, co jde proti přirozeným lidským potřebám, nemůže naplnit zamýšlený cíl, zato přináší mnoho „vedlejších účinků“. Tradiční škola je takovým místem. Když začneme od základních fyziologických potřeb, vidíme drastické omezení přirozeného pohybu, velkou chudobu smyslových podnětů. To učení venku napraví celkem snadno. Může ale uspokojovat i další potřeby, pokud osvobodí tento čas od soutěží, srovnávání, známkování (potřeba bezpečí), poskytne dětem spoluúčast na plánování, co budou dělat (nebudou jen plnit, co si pro ně dospělý vymyslí – potřeba vlivu), umožní spolupráci. Prostě, aby to nebylo jen pouhé přenesení školy do podnětnějšího prostředí.

V už bezmála 26leté činnosti Lipky se snažíme nezapomínat na odkaz tří zakladatelských osobností české environmentální výchovy – Květoslavy Burešové (Chaloupky), Emilky Strejčkové (Toulcův dvůr) a Aleše Záveského (Dřípatka). Výuka v přírodě se v jejich pojetí sice ve formách lišila, ale její smysl byl vždy týž – umožňovat dětem co nejbližší a nejčastější kontakt s přírodou tak, aby nebyla jen kulisou jejich her, nýbrž naplňovala jejich přirozené objevitelské, tvořitelské i ochranitelské potřeby a touhy. Rád připomínám i význam manuální práce na pomoc přírodě (chráněné i té „obyčejné“), při které si děti osvojují mnohé potřebné dovednosti, aniž si uvědomují, že se učí.

Kamarádka Juliet Robertson v roce 2008 opustila místo ředitelky školy a dala se na nejistou dráhu poradkyně. Pomáhá do ŠVP zařazovat výuku venku a měnit školský systém ve Skotsku. Musím přiznat, že jsem její práci dlouho vnímal jako variantu programů, které nabízíme ve střediscích ekologické výchovy. Teprve když jsme spolu roku 2015 uspořádali sérii seminářů o učení venku v 6 krajích ČR, uvědomil jsem si, o jak fundamentálně odlišný přístup k výuce se jedná. Nejen vůči interiérové výuce, ale i ekoprogramům venku. Jak obohacující a potřebný je tento přístup pro žáky i pedagogy.

Kolik hodin jsem musel prosedět na Fyzice, abych viděl pokus s pákou a nakloněnou rovinou? Proč jsme raději nešli na houpačky? Abych se dozvěděl, že třením vzniká teplo? Proč jsme raději nešli rozdělávat oheň křesáním či třením dřev?  Věren svému woodcrafterskému přesvědčení se snažím, aby měli děti a mladí lidé možnost co nejvíce pobývat venku. Jsem moc rád za rozvoj lesních školek a klubů, stejně tak jako mě těší vzrůstající zájem o volnočasové spolky. Cítím také úkol podpořit školy, respektive učitele, kteří se domnívají, že moudro světa není uzavřeno ve zdech školy.

Učení v přírodě se vine celým mým životem, s tatínkem jsem často chodila do lesa a dodnes vzpomínám na volné hry u vesnického potoka. To, co jsem načerpala v dětství, se snažím zúročit při práci ve střediscích environmentálního vzdělávání (Sluňákov a Lipka), učím venku děti, učitele i studenty, organizuji tábory, píšu metodiky podporující tento přístup. Proč je pro mě učení v přírodě tak důležité? Jednou z mnoha změn, kterou společnost v současnosti prochází, je právě proměna vztahu lidí k přírodě. Zdokonalujeme si svůj umělý svět a příroda se stává čím dál častěji pouhou kulisou našeho životního stylu. Nevíme mnoho o tom, jak se tyto změny dotknou našich dětí, jejichž život se vlivem nabídky virtuálních světů výrazně změnil. Některé děti ani netuší, jak rostou ředkvičky a mrkev a nikdy neusínaly pod hvězdnou oblohou. Dnešní škola svým důrazem na „indoor“ aktivity, při kterých převažuje získávání poznatků v učebnách, k tomuto trendu významně přispívá. Ale k mé velké radosti v řadě škol i rodin můžeme pozorovat v posledních letech návrat k přirozenému učení venku. Věřím, že tento přístup bude mít stále více příznivců.