Co přináší CESTA VEN učiteli?

Člověk se mění a mění se i svět kolem něj. A tak jsem se měnila i já v čase tak, jak jsem nabírala pedagogické zkušenosti po dobu mé učitelské praxe. Jsem člověk, který pochází z vesnice a jako přirozené vnímám být obklopena zahradou, lesem, loukou … Moje cesta pokračovala tím, že nyní učím děti v malebné vesničce Janovice na úpatí Beskyd. Jako učitel přírodovědných předmětů jsem věděla, že uzavřít se pouze do prostorů školy, potažmo přírodovědné učebny, je minimum, které bych dětem mohla zprostředkovat.

Nikdo by se na mě nezlobil, že nedělám víc, splnila bych očekávání a mohla bych si učit tak, jak se všeobecně předpokládalo. S postupem času jsem zjistila, že je to velmi strohý, monotónní a málo efektivní způsob předávání vědomostí, ale hlavně dovedností. Děti se naučí poučky, odříkají definice, ale kde získají schopnosti pozorovat a popsat nejen různé rostliny či živočichy, ale také celé ekosystémy?

 

Kde lépe pochopí souvislosti a vazby mezi živými organismy, stejně tak mezi člověkem a jednotlivými prostředími, jak se ovlivňují či jaký mají na sebe vliv? Jak se u dětí buduje vztah ke svému okolí a k přírodě obecně? Přišlo mi důležitější vzbudit v dětech zájem o přírodu, najít správnou motivaci k učení, ke komunikaci navzájem, než vědět, kolik ganglionů (nervových uzlin) má sršeň a kolik moucha.

 

Tím jsem začala měnit výuku a měnit práci svoji a práci dětí. V okolí naší školy je mnoho podnětných zákoutí, které vybízejí k výuce mimo naši budovu.

Zpočátku jsem začala s dětmi vycházet ven intuitivně a nahodile volit aktivity podle probíraného učiva. Časem jsem zjistila, že to je sice fajn, ale práce není kontinuálně rozvíjena a je spíš nárazová. Proto jsem se začala porozhlížet po „osvědčených“ receptech na spolupráci venku. Moje volba padla na centra ekologické výchovy, která měla osvědčené programy, a vzdělávací centrum TEREZA, jež dlouhodobě pracuje na mnoha přírodovědných programech jako například Les ve škole.

 

 

PŘEKÁŽKY a ÚSPĚCHY

Sama často vidím, jak děti tráví přestávky. Sedí v lavicích, v ruce mají mobily či tablety, prsty šermují po displeji a nepřítomně oslovují kamarády různými (pro mě cizími) pojmy. Chybí jim oční kontakt, spolupráce a komunikace. Každá příležitost, kdy se děti dostanou z dosahu wifi signálu či od elektroniky je pro mě vítaná příležitost.  Při učení venku jsem nejvíce pyšná na to, že děti se samy začaly domáhat častějších návštěv mimo budovu školy. Dokonce si samostatně začaly chystat aktivity, jako například poznávací hry, bojové či tvořivé úkoly.

 

Kdybych se měla zamyslet nad tím, na co si třeba dávat pozor při venkovních aktivitách (zejména u těch za hranicemi školního pozemku), tak to je samotná příprava, čas, mít na paměti vrtkavost počasí a bezpečnost dítěte. Příprava na venkovní vzdělávání je náročnější na čas. Pokud je to možné, je vždy dobré, aby kantor terén znal předem. Pro druhostupňové učitele je také překážkou 45 minut vyučovací hodiny. Dojít do místa, které vyhovuje cílům a záměrům výuky, uskutečnit jednotlivé aktivity, ideálně je vyhodnotit a vrátit se zpět, je mnohdy neuskutečnitelný úkol.

Proto je vhodné požádat kolegu, který vyučuje před nebo po plánované hodině, aby svou vyučovací hodinu spojil s plánovanou přírodovědnou výukou venku. V neposlední řadě je také důležitá bezpečnost dítěte a pedagog musí dohlížet na děti po celou dobu. Jsou místa, kde děti před výukou poučím o správném chování na místě (u řeky, v lese). Občasnou nejistotou je počasí. Je vždy dobré mít připravenou variantu pro případ nepřízně počasí.

Děti by se měly učit venku, i když zrovna nesvítí slunce. Nechci říkat, že by měly být venku za každého počasí, ale jak říká jeden moudrý citát: „Slunce nás potěší, déšť nás osvěží, vítr nás povzbudí, sníh nás rozradostní. Ve skutečnosti neexistuje špatné počasí, jsou jen různé druhy dobrého počasí.“

A i když jsou děti při bádání a i po tom často umazané, někdy dojde i k roztržení oděvu či k poškození obuvi, toto je pouze malá daň za poznání, po kterém děti dychtí, pokud mají možnosti, podmínky a prostor chodit ven.

 

UČENÍ VENKU DNES

Venku se dá učit mnoha rozmanitými způsoby a mnoho oborů. Od přírodních věd po etiku, zdravý životní styl či matematické aplikace, vypravování či popis. Myslím si, že venkovní prostory jsou ideálním místem pro navazování přátelství, pro prohlubování spolupráce mezi žáky a učiteli, pro objevování přírodních zákonitostí. Venkovní učebna je učebna, laboratoř, ateliér i klubovna.

Největší přínos vidím v tom, že děti se ve venkovním prostředí dívají na svět jinýma očima, jsou radostnější, spontánnější, otevřenější. Vypozorovala jsem, že se děti rády vracejí na místa, kde jsme spolu prožili podnětné či veselé okamžiky. Navíc mám pocit, že když se hýbe tělo, má to dobrý vliv i na mysl.

 

Z mnohaleté praxe mám také pocit, že venkovní prostředí

lépe kultivuje vztah mezi učitelem a žákem.

 

Moje učení vychází z partnerského přístupu respektujícího mezilidské vztahy jak mezi učitelem a žákem, tak mezi žáky navzájem, kde je základem bezpečné prostředí a atmosféra. V takovémto prostředí pak roste vztah vzájemné sebeúcty, tolerance a respektu. Při nedávném náslechu se mě jedna studentka pedagogické školy ptala: „A jakou metodou to s dětmi mluvíte? Je to způsob, který jsem u ostatních učitelů zatím neviděla ani neslyšela?“ Netušila jsem, že dělám něco jinak. Požádala jsem ji, zda by mohla popsat, v čem je to „jiné“. Sdělila mi: „Mluvíte s nimi velmi vlídně, přitom však srozumitelně a rozhodně. Mám pocit, jako by nebyli žáci, ale partneři při komunikaci.“ Neuměla jsem odpovědět nic jiného, než že jde o zkušenosti a to, že respektuji každé dítě jako osobnost (mimo jiné známé z programu Respektovat a být respektován či z principů Sociálního učení).

Zdá se, že jsem odběhla od tématu, ale chci tím zdůraznit, že velmi záleží na nás učitelích, jaká prostředí dětem připravíme, jakou atmosféru naladíme a v jakých podmínkách budeme děti vzdělávat a vychovávat.

 

Právě tím, že respektuji osobnost každého dítěte, učím je znát a respektovat prostředí, ve kterém žijí. A to se nenaučí ani z knih, ani ve školních lavicích.

 

Nejčastěji s dětmi chodím na školní zahradu, k místnímu potoku Říčka, k jezírku Facer či do místních smíšených lesů. Zde se zaměřujeme na ekosystémy les, u vody a kulturní krajinu ovlivněnou člověkem. Na těchto místech probíhají pozorování zejména na jaře a na podzim.

 

 

RADY Z PRAXE:

Začínajícímu učiteli bych poradila tyto zkušenosti:

 

1. UČTE SE S DĚTMI

Smyslem tohoto doporučení je být SE školní třídou, ne VEDLE ní. Nedávat mechanické povely, ale učit se z učení žáků. Učitel má několik možností, jak toho docílit. Jedna je být součástí vzdělávání a pozorovat a bádat s dětmi. Druhá je učit se o skupině a pozorovat, co se o svých žácích dozvíte. Říká se, že skutečnou pravdu o jednotlivých dětech a jejich povahách se dozvíte ve školní tělocvičně nebo za zdmi školy.

Třetí možnost je nechat vést výuku samotného žáka při předem dohodnutém postupu. Já sama jsem se tímto přístupem toho tolik dozvěděla o sobě (například tím, když jsem viděla, že děti používají moje slova, moje pokyny – udělaly mi zrcadlo), ale hlavně o nich samotných (podařilo se mi třeba odhalit prvky poruchy soustředění či problematickou komunikaci u různých skupin dětí.

 

2. UČTE V SOUVISLOSTECH

Děti by měly vědět, že to, co se dozvědí, je důležité. Často toto poznání je pro žáky důležitější než samotné zkoumání. Je dobré nechat žáky přemýšlet, k čemu jim bádání a pozorování bude a mít přichystané i vlastní nápady.

 

3.UČTE DĚTI PŘÍRODU VNÍMAT VŠEMI SMYSLY – I TÍM ŠESTÝM

Naše smysly nás propojují s okolím. Ovlivňují naše pocity a nálady a přitom nás spojují s vnějším světem. Prostřednictvím našich smyslů učíme děti sledovat okolní svět a pozorovat, poslouchat různé zvuky, čichat k různým předmětům, rozeznávat bezpečné chutě. Učte děti i tzv. šestý smysl, který osobně vnímám jako intuitivní vnímání prožitku a sepjetí s přírodou.

 

NA ZÁVĚR

Jsem přesvědčena, že možnost učit se venku je v moci každého učitele.

Když změníte myšlení o způsobu učení, dospějete rychleji k změně i ve své výuce. Je to zákon akce a reakce. Tolik, kolik vložím, se mi vrací a někdy i v mnohem větší míře, než do aktivity vložené. Přeji všem radost ze své práce, tak jak ji vnímám a prožívám já.

Mgr. Monika Olšáková

 

Za celý tým Učíme se venku, DĚKUJEME Monice za otevřené a motivační sdílení své prexe

 

O autorce: Mgr. Monika Olšáková je pedagogem v ZŠ Janovice, zaměření výuky (Ch, Př, Aj, EnV, Pč), koordinuje na škole mezinárodní program EKOŠKALA , je lektorkou Kritického myšlení a vede učitele jako mentor.

ps: Učení venku je často výzva nejen pro mozek, ale i tělo. Tady například během listopadové výpravy s deváťáky připravujeme kameny pro školní zahradu.

UČÍME se VENKU. Spojujeme učitele, rodiče i odborníky. Podporujeme hru a učení venku jako předpoklad zdravého rozvoje dětí. Seznamte se s týmem tady>> nebo nahlédněte PROČ učit venku>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů